... matii vzpomíná ...

Tak tady je menší report z akce zvané "Sonisphere festival" v Praze 11.6.2011 mýma očima, byť byly chvíli rozmazané.

Příjezd do Prahy proběhl tentokrát bez problémů, žádné bloudění ani nenadálé příhody. "Super, začalo to dobře". Po snídani u "strýčka Meka" na poslední chvíli se s Benym a Ivčou vydáváme směr výstaviště. Spousta metalových fandů okolo nádraží napovídá, že spekulace o nízké návštěvnosti se bohudík nepotvrdí. Nespěcháme, do otevření bran zbývá hodinka. Padlo rozhodnutí zajít na jedno. Teda Beny už na druhé, bo má již v žaludku Svijany či co. U prvního stánku nás poutač láká na Ozzobier ... "boha jeho co to je?!". Jde se dál ... "postřižinské pivo". To je k neuvěření, to nikdo netočí Gambáče? "Ó Praho jak hluboko jsi klesla". V tom okamžiku Beny uvidí v dálce nápis "Pilsner Urquell". Jak smečka eskymáckých psů zavětříme a ženeme se za vidinou zlatavého moku.

(T=0 min) Po vstupu do hospůdky nás zarazí množství cedulek RESERVE a oči všech návštěvníků upřené k výčepu. "No nic", sedáme si k páru, jež čeká na objednané jídlo. Klábosíme a čekáme, až půjde vrchní okolo .... nejde.

(T=+5min) Lehce znervózníme, ale muž zápasící s výčepem v nás vyvolává klamnou naději, že se právě naráží. "jak dlouho už čekáte?", ptáme se přísedících, ale ti se suchým a sevřeným hrdlem hledí směrem k výčepu.

(T=+10 min) Konečně! Vrchní natočí pár piv (víc pěny jak piva) a odnáší je směrem do zadní části hospody. Když nás míjí cestou nazpět odvážím se zeptat: "Šéfe nějaký pivo by nebylo?". Ani neodpověděl.

(T=+15 min) V očích máme stejný výraz jako většina hospody a zoufale hledíme k výčepu. NIC! Našim spolustolovníkům přinášejí oběd ... bez piva. Dobrou chuť polkneme na sucho.

(T=+20 min) Hospoda u Suchánků nám leze krkem ... ještě pět minut a balíme.

(T=+25 min) Myslíte, že se někoho sadistický vrchní zeptal, zda si něco nepřeje? Vůbec nic ... návrat do socialistických let v plné parádě ... odcházíme.

Vracíme se zpět, bo na další putování za zlatavým mokem nemáme náladu ani síly. Vrháme se ke stánku s "Postřižinským", který už okupuje banda z Kutné Hory v čele s Martinem. Jak nám teče do krku, je slyšet slabé syčení ... to se nám chladí trubice. Prohodíme pár slov a jdeme do areálu, kde je již otevřeno. Zběžná kontrola, žádné buzerace kvůli foťákům apod. ... fajnové. Vůbec nechápu, jaký má smysl dělit foťáky na profi a neprofi, když s obyčejným "kompaktem" za cca 5 tisíc pořídíte HD video a spolu s 15x optickým zoomem a dvojtou stabilizací stejně uděláte slušné fotky do cca 30 metrů.

Než stihneme skouknout merchandise, je tu Debustrol. Krása, do konce festivalu již nelituji, že jsem si nekoupil lístek od 19:00 hod a to díky téhle partičce. Návrat do mého mládí exponuje ve chvíli, kdy se začnou z pódia linout tóny "Antikrista". Následuje menší pauza, čas pro skouknutí stánků. Krom Budvaru a všudypřítomného "Jágra majstra" ve zkumavce za dvacku jen stánky s trikama a tuny "žrádla". Nic extra. Na podium přichází Duff McKagan a jeho Loaded. Snaží se kluk snaží, ale publikum nezaujme. Následuje potlesk ze slušnosti. Žádný průšvih, ale taky žádný odvaz. Kde jsou devadesátá a Guns n´Roses. Po kratší pauze jsou tu Misfits a s nimi pro mne .... zklamání. Tuhle kapelu neznám a po Sonisphere ze mne fanda pomalovaných pánů s kytarou nebude. Jdeme na jedno. No jen jedno nebylo ... ale Kreator jsem stihnul. Hned na úvod kouřové efekty, za které by se nemusela stydět ženijní rota naší armády a hned potom další pěkný set staré německé klasiky. Říkejte si pánové od novin co chcete, ale Kreator nemá zapotřebí měnit styl a našinec si jeho hudbu vždy rád užije. Moc hezké ... opravdu, ale to už spěcháme na domluvené setkání u brány festivalu.

Čapnu bojovou zástavu Czech Fan Clubu Iron Maiden a mastím tam. Bohužel turnikety se stále valí množství lidí do areálu a dostat se ven v takovém počtu, jež se sešel, byl nadlidský úkol. Zvlášť když zpočátku mimo areál vůbec nepouštěli a až na nátlak návštěvníků začali později dávat razítka. Fanclubáci vně, kteří měli lupeny až od 19:00 pak o tuto možnost setkání přišli. Moc se tímto omlouvám, ale člověk míní a situace mění. Během pár minut se nás sejde asi čtyřicet. Snažím se je stmelit dohromady, aby se vešli do záběru foťáku, což se mi až na vyjímky daří. Nesnáším strojené fotky, kdy všichni stojí jak sochy a tak na odpočet zazní klasický pokřik "Maidééééééééén!!!!" a ještě jednou "Maidééééééééééén!" ... kurník buď mám upito já, nebo oni, ale ten řev se rozléhá široko daleko. Následuje fotka za fotkou a najednou je kolem fotografů, jak na samotné tiskovce "Železné panny". Určitě se ty fotky s fotografy ještě objeví. K dovršení všeho "kde se vzal, tu se vzal" stojí tam kameraman s profi kamerou (evidentně ne Čech) a dělá nějaké záběry. Řveme a skandujeme do kamery tak, že se i Brazilci musí stydět. Těžko popisovat, snad se to někde objeví (zřejmě to byl "ofiko" kameraman festivalu). Nádherný moment.

A pro mne další následuje za chvíli. Náš indián ztratil někde lístek. Především díky aktivitě Marušky a Martina se rozběhne akce "přispěj pajdu Indiánovi na lístek". Za chvilku je vybráno, dal snad každý oslovený člen CFCIM. Nádhera! Jste skvělí.

Další část programu strávíme focením s naší zástavou a u stánku s Budvarem, kde se vzájemně poznávají a potkávají noví, ale i ti staří příznivci našeho fanclubu. Tenhle zážitek je pro mne tak silný, že obětuji vizuální část Cavalery a Mastodonu a spokojím se s poslechem. V tomto okamžiku začínám mít mírně "naváto", bo pomalu každý s kým jsem se setkal, mi kupuje "Jágra" nebo pivo. "STOP!" říkám si, přeci neskončím místo v hledišti někde na zemi. Omlouvám se a vyrážím koupit něco k snědku. Na konci areálu prý mají výborný "Katův šleh". Dorazím tam, ale kam se podívám, jen samé klobásy a halušky. No nic, halušky miluju ... 30Kč to ujde. Objednávám je u posledního stánku. Milá paní se mně ještě zeptá zda chci víc. "Sakryš to je jak ve školní jídelně, to si nechám líbit, nakonec mi ještě dají nášup!". "Jojóó jen dávejte" ... "Osmdesát osm korun". "Cožeeee?!!!". "Třicet je za deset deka!". Chvilku musím přemýšlet, než to pochopím ... "Hm, tak si to tam zase shrábněte" .... nakonec to vyřeší slušná krkovička za šedesát a gulášová polévka o kus dál.

In Flames začínají ... na tento set se čeští metalheads těšili po mejdnech asi nejvíce. A zklamáni věru nebyli. Další skvělá část odpoledního představení. Vyčůrat a jde se na Korn a vybojovat slušná místa. Pro mne trochu zklamání, ale partička vepředu, která dělala dokonce malá Wackenovská kola si to evidentně nemyslela. Inu tisíc lidí, tisíc chutí. Teď si teprve uvědomím, že jsem byl domluvený s Vrškem, že si dáme spicha. Kouknu na mobil a vidím SMS "Kde jsi?" ... Kouknu dozadu ... s "Assiniboincem" jsme totálně zatarasení v davu. "Ztraceni v davu" odepisuji s těžkým srdcem a vědomím, že dřív zajdu s Brucem na pivo, než se setkám s Vrškem. Řval bych jak zasažené tulení mládě.

Ale to již na tabuli svítí "NEXT ACT: IRON MAIDEN" ... a v davu to začíná žít. Jestli si teď myslíte, že začnu popisovat Adrianova sóla a Stevovu basu, jste na omylu. To je jako někomu zpívat oběd. Nekonečné intro, ale pak už  nástup jak jej známe a publikum je ve varu. Vydrží mu to až do konce. Možná je to jen můj pocit, ale zdálo se mi, jakoby to tentokrát žilo více vzadu. Zvuk jako celý festival v prostoru stání luxusní. Bruce vtipkuje o českém pivu a chytá dešťové kapky do pusy. To, že prší na část podia mu evidentně nevadí a v závěru se i několikrát sklouzne. První části setu dominují skladby z nového alba, konec je pak tradičně věnován klasice. Kromě "Fear Of The Dark" publikum velice vstřícně reaguje na "Dance Of Death". Z kapely, publika a celého festivalu vyzařuje pozitivní energie. Celý set se protáhne na dvě hodiny ... končí se ve 23:00, což je čas, kdy mám sjednaný odvoz. Závěrečná děkovačka a zdrhám.

Asi jsem nepotěšil ty, kteří čekali rozsáhlé popisování jednotlivých setů, ale pro mne byl letošní Sonisphere především ve znamení neskutečné pohody a setkání. A to nejen mezi členy fanclubu, ale příznivci metalové hudby jako takové. Potkali jsme Němce, Poláky, Slováky a všichni byli velice vstřícní a bavili se spolu, jako staří známí. Jak už jsem poznamenal v diskuzi u DODA v prvním krátkém postřehu, nelze to popsat jinak, než slovy slavné písně Iron Maiden, jež ten večer také zazněla za sborového zpěvu:

"We're blood brothers ..."

Hezký zbytek metalového léta Vám přeje

 matii ...