|
Ahoj, kde a
co jsi naposledy fotil?
Byli to
kultovní BLACK LABEL SOCIETY v pražském KC Vltavská.
Takové focení je radost - Zakk Wylde i jeho spoluhráči
jsou vizuálně velice „výrazné“ typy; těší mě, když se ta
jejich energie podaří přenést i na fotografie a z těch pak i
na čtenáře, kteří je uvidí v časopise, nebo na netu.
 Jak
ses dostal k fotografování a pamatuješ ještě na svůj první
přístroj?
Tak nějaký
vztah k fotografování jsem měl už z domova – hodně fotil táta
a fotky jsme pak společně vyvolávali v koupelně, předělané
vždy na pár hodin na improvizovanou fotokomoru. Často jsem
chodil na fotografické výstavy a sám také tak trochu fotil –
krajinky, kamarády a vůbec všechno kolem sebe. Tehdy jsem
používal ruskou zrcadlovku ZENIT a také předválečný
měchový přístroj značky BÍRBAUM – to byl mimochodem
vynikající československý výrobek, je dodnes funkční a nedávno
jsem ho odprodal jednomu muzeu. To je ale všechno můj skutečný
„fotopravěk“, čili nějaký ten konec sedmdesátých a začátek
osmdesátých let.
Následovala
předlouhá pauza; období, které Tě asi nejvíc zajímá, přišlo až
s příchodem nového milénia. Byl jsem vždy velký rockový
fanoušek a tak jsem na konci devadesátých let uvítal možnost
publikovat v tehdejším časopise ROCK&POP – nešlo tehdy
ještě o fotografie, ale především o kratší články, reporty
z koncertů a tak podobně. Po práci tehdejších rockových
fotografů jsem ale již tehdy pokukoval, sledoval ji a říkal
jsem si, že to je to, co by mě možná bavilo, naplňovalo a
třeba bych to uměl stejně dobře a možná i líp. Tehdy jsem si
v bazaru koupil analogovou zrcadlovku Canon EOS 500N,
s kterou mimochodem občas fotím dodnes, vyrazil do pražského
RockCafé na koncert kapel Threshold a ARK a sám
pro sebe si ho nafotil. Měl jsem to štěstí, že jsem tam potkal
Toma Pakostu, šéfredaktora tehdy právě vznikající české mutace
magazínu Classic Rock a ten mě o pár fotek pro časopis
poprosil. Líbily se mu a tak řekl: „Ok, budeš náš fotograf“
a hned mě akreditoval na koncerty YES, SLIPKNOT,
CRANBERRIES a další a další. Mimochodem ti Threshold a
ARK v RocCafé hráli 11.9.2001 – to datum se dobře
pamatuje, že?
Začínal jsi jako bubeník, jak vzpomínáš na tuto dobu a kterými
kapelami jsi prošel?
Možná není
úplně přesné mluvit o mém bubnování jen jako o jakési vzdálené
minulosti; od roku 1980 s kratšími, či delšími pauzami a na
různých, vždy ale pouze amatérských úrovních hraju vlastně
dodnes. Moje první kapela se jmenovala Železná neděle,
byla to jedna z prvních metalových kapel u nás. Potom jsem
hrál s Otou Herešem a Mirkem Machem v „předhenychovském“
Töru, pak se zábavovou kapelou Labyrint,
následovala Divá Bára a krátce Merlin Danna Horyny.
V devadesátých letech jsem znovu obnovil Železnou neděli,
chvíli si zkusil moderní crossover v seskupení Pangea a
poslední regulérní kapelou byl Faidon, opět tradiční
metalová parta.
Co se týče
vzpomínek, samozřejmě se zažilo spoustu legrace, jak to asi
každý chce slyšet, ale vzpomínám i na množství zášti, závisti,
nevraživosti a intrik, v osmdesátých letech jsme si taky
všichni pěkně „užili“ s bolševikem – tehdejší „přehrávky“před
komisí bych přál všem současným kapelám, které nosí na čepici
rudou hvězdu a na triku Che Guevaru (smích). Ale jak říkám,
vzpomínám raději na všechno to dobré, na kamarády, se kterými
jsem měl možnost hrát a se kterými se dodnes při různých
příležitostech vídám.
V současné
době máme s kolegy, hudebními publicisty Tomášem S. Polívkou a
Iljou Kučerou ml. příležitostné bluesrockové trio The
Critics, zatím jsme tedy hráli jen na jedné vernisáži
(nutno říct, že úspěšně, hehe), ale chystáme další
„performance“ ;)
 Fotíš
i někde jinde než na koncertech? Třeba známé, rodinu, pěknou
krajinku? :o)
Nejsem
takový ten typ fotografa, který nosí foťák všude s sebou a tu
a tam je mi to i líto, když vidím něco, co by stálo za
zaznamenání. Bavilo mne ale třeba focení na výletě v Paříži,
vyrazil jsem i zvěčnit si po letech opět zasněženou Prahu,
samozřejmě jako správný otec fotím i svou bezvadnou dcerku,
občas nějakou hezkou kamarádku a tak ;)
Něco jiného
je také tzv. focení „na kšeft“, které ale někdy nemusí být
nezajímavé – jsou to různé společenské akce, produktová
fotografie, fotil jsem třeba také květinovou výzdobu pro malý
krámek na Václavském náměstí, nebo chovné koně v Panenských
Břežanech.
Nesmíš taky
zapomenout, že focení muziky není jenom focení na samotných
koncertech, ale také různé tiskovky, sessions, rozhovory a
občas také promo fotky pro kapely.
Jak se
změnila a mění technika od dob Tvých začátků a jak teď vypadá
Tvé současné nádobíčko?
Pomineme –
li to nejzásadnější, tedy přechod od analogu k digitálu, dalo
by se říct, že se zcela radikálně zvýšila tzv. dostupnost
fotografie – tedy parametry přístrojů jdou stále nahoru a cena
dolů a tak může dnes slušně fotografovat opravdu každý –
otázkou je, zdá má svým počínám co sdělit svému okolí.
Já osobně si
na vybavení kdovíjak nezakládám, čímž občas sklízím opovržení,
některých, především těch o hodně mladších, kolegů (smích),
stále jsem věrný Canonu EOS, mám dvě digitální a dvě analogová
těla a tři docela slušné objektivy, zakoupené většinou
v bazaru.
Nemyslíš že
současný věk digitální fotografie tak trochu „zabíjí“ klasické
fotky?
Fotí se dnes
ještě vůbec na profesionální úrovni na kinofilm?
Tohle by
bylo samozřejmě na delší povídání. Osm let jsem pracoval
v jedné prestižní fotolaboratoři a zažil tu právě ten
postupný, ale ve výsledku radikální, výše zmíněný přechod od
starého k novému. Zpočátku si většina fotografů, mnohdy
zvučných jmen, vůbec nepřipouštěla, že by se jich digitalizace
nějak mohla týkat a nakonec se zkrátka buď museli přizpůsobit,
nebo je to pohltilo. Tedy alespoň v té komerční sféře, v té
umělecké sféře má samozřejmě klasická fotografie své místo –
jen bych Tě drobátko poopravil, není to pouze kinofilm, ale
především větší formáty ;)
Já osobně
v současnosti na „klasiku“ fotím většinou černobíle – teď
zrovna toho Zakka Wyldea jsem si zkusil tak i tak ;)
S kterými
časopisy nebo e-ziny spolupracuješ?
V první řadě je to tištěný ROCK HARD,
tedy jeho slovenská, či spíše slovensko-česká verze, dále
ROCKSHOCK (www.irockshock.net),
který sice již dlouho nevychází v tištěné verzi, ale je to pro
mne srdeční záležitost, externě spolupracuji i s magazínem pro
muzikanty MUZIKUS, s hudebním magazínem ROCK+ (www.rockplus.cz),
který vychází v pdf verzi a také s webem BESTROCK (www.bestrock.cz).
Občas se mi něco objeví i jiných časopisech, naposledy to by
třeba německý Metal Hammer, kde mi vyšla celostránková
fotka z pražského koncertu Guns and Roses. Považuji se
tedy spíše za nezávislého fotografa, což sice zní docela
dobře, občas to ale není až tak úplně praktické ;)
Dá se dnes
fotografováním uživit?
Fotografováním jako takovým určitě a je pár takových, kterým
se daří velice dobře. Fotografováním muziky, alespoň tedy u
nás, bohužel ne a taky u toho málokdo vydrží; já osobně mám
vedle této bohulibé činnosti normální civilní zaměstnání.
 Zpátky
k hudbě. Toto je rozhovor pro Czech Fan Club Iron Maiden, kdy
jsi poprvé „mejdny“ slyšel (jaké album?) a jaký na Tebe měla
jejich hudba vliv?
Opět téma na
samostatný rozhovor. Hádej, proč se moje první kapela
jmenovala Železná neděle? (smích). V roce 1982 mi přinesl na
zkoušku náš tehdejší nový basista, dnes samozřejmě člen
Arakainu, Zdeněk Kub magnetofonovou kazetu, kde na
jedné straně bylo první album Iron Maiden a na druhé
Killers – vnímám tedy tyhle dvě „DiAnnovské“ desky dodnes
jako dvojalbum, i když o trochu víc se mi líbila „jednička“.
Do té doby jsem z těch „západních“, u nás těžko dostupných
kapel, poslouchal třeba Black Sabbath, Deep Purple,
či Rainbow – tohle ale bylo něco zcela nového, ta
dravost, energie a zároveň nám imponovala ta technická, pro
nás tehdy zcela nedosažitelná přesnost. Hned jsme zařadili to
koncertního repertoáru Železné neděle tři kousky od „železné
panny“ - Remember Tomorrow, Running Free a
Wrathchild ;)
Krátce nato
přivezl spolužákovi tatínek z Francie na vinylu tehdejší
„novinku“ The Number of the Beast – chvíli jsme si
nemohli zvyknout na „nového“ zpěváka, ale pak jsem tu desku
slyšel snad tisíckrát. Moje maminka za mnou chodila do pokoje
a ptala se: „Jiříku, a to je ještě hudba, tohle?“ ;)
Nikdy by mne
nenapadlo, že bych tuhle kapelu mohl někdy vidět živě, ale
stalo se tak hnedle v roce 1984, krátce před vydáním alba
Powerslave, neskutečné se stalo skutkem a „mejdni“ zahráli
na parkovišti před budapešťským Népstadiónem v tehdy mírně
liberálnějším Maďarsku. Strastiplná cesta českých mániček na
tuhle nezapomenutelnou show by opět vydala na samostatnou
kapitolu.
 Pak
jsem kapelu v Budapešti viděl i v roce 1986 na turné k albu
Somewhere in Time a o dva roky později v rámci 7th Tour
of a 7th Tour. Po následném pádu železné opony už bylo
všechno samozřejmě jinak, ale kdyby mi někdo řekl, že jednou
budu s „maiden’s“ sedět u jednoho stolu, asi bych ho zmlátil
;)))
Jakou hudbu
rád posloucháš?
Jak už bylo
řečeno, mám rád klasický hardrock a to ne jen ty staré zmíněné
party, ale vlastně i všechno to, co z nich vzešlo; totéž
vlastně platí o metalu, který je dnes již jako styl dost těžko
definovatelný – když bych začal jmenovat, na někoho bych
určitě zapomněl…
Čím jsem
starší, tím širší je spektrum hudby, kterou mám rád – hodně si
dnes užívám bluesové koncerty, mám rád takový ten „power
blues“, jaký dělá třeba Joe Bonamassa, Danny Bryant,
nebo Eric Sardinas, díky focení jsem taky viděl spoustu
tzv. popových koncertů, na které bych normálně asi nešel a tak
dokážu ocenit i ohromnou profesionalitu Pink, či
Robbieho Williamse.
Jó – a taky
RAMONES !!! Gabba Gabba Hey! ;)
Kterou
kapelu si nikdy nenecháš ujít. Máš nějakou takovou „srdcovku“?
Jsem velký
milovník velkých rockových hlasů, ten největší vlastnil
Ronnie James Dio, mám rád Davida Coverdlea,
Glenna Hughese, Chrise Cornella, moc se mi líbí
Magnus Ekwall (ex-The Quill), Johnny Gioeli a
především čím dál známější Jorn Lande – toho jsem viděl
prvně právě na inkriminovaném koncertě 11. září 2001 v dresu
ARK a od té doby jeho počínání s povděkem sleduji; je mi ctí,
že se již několik let známe i osobně a pár mých fotografií si
průběžně vybral pro booklety svých CD ;)
Teď mě ale
vlastně napadá, že jsem si nenechal ujít ani žádný koncert
Iron Maiden – viděl jsem je celkem osmnáctkrát !!! ;)
Seznámil ses
jistě za dobu své činnosti se spoustou slavných lidí, kdo
z nich na Tebe nejvíc zapůsobil? Jedno je-li z české scény či
zahraničí.
Tady by bylo
dobré oddělit ty, se kterými se člověk měl možnost poznat
blíže a ty, jejichž charisma na Vás zapůsobilo pouze
„jednorázově“ tedy třeba během jednoho rozhovoru.
K těm prvním
určitě patří právě parta kolem Jorna a vlastně i Jorn samotný,
pár krásných dní jsme tu třeba prožili také se švédskými
The Quill; z té druhé skupiny na mne velice dobře
zapůsobil Roger Glover z Deep Purple, nebo
Dave Murray během rozhovoru v pražské T-Mobile Aréně
v roce 2003.
Z těch
tuzemských bych jmenoval alespoň jednoho člověka, kterého si
moc vážím – je to Ivan Pelíšek, dnes již bohužel bývalý
bubeník kultovních Abraxas – býval mým bubenickým
vzorem a později na mne velice zapůsobil i lidsky.
Jako fotograf ses jistě dostal do míst, kam obyčejný fanda
nemá přístup, máš nějakou zajímavost ze zákulisí?
Tahle
představa je možná trochu zkreslená a zdaleka se vždy
nedostanu všude, výjimkou jsou snad některé festivaly; velkým
zážitkem ale pro mne bylo, když jsem mohl být přítomen dění
kolem příprav koncertu Iron Maiden v pražském Edenu v roce
2008. Byl jsem tam coby osobní fotograf ostravské
Salamandry, která tu hrála jako předkapela a tak jsem si
mohl pěkně prozkoumat „střeva“ toho obrovského pódia:
improvizovanou místnost, odkud hraje Michael Kenney,
opelichaného čerta, jež se zjevuje v The Number Of The
Beast, viděl jsem, jak funguje Eddie – nádhera ;)
 Zpět
k fotografii, používáš pouze aparáty, nebo upravuješ fotky i
softwarově?
Mám na mysli
v poslední době tolik populární HDR a podobně.
Nikdy bych
nepustil do světa fotografii, na kterou jsem „nejuknul“ v
Adobe Photoshopu ;)
Jaké
fotografie si nejvíc ceníš a jak vznikla?
Těžká
otázka… ale jo – dost populární je tenhle plivající Zakk Wylde
(viz. příloha). Fotka je z pražského koncertu Ozzy
Osbournea v roce 2007. Ozzy, u kterého Zakk tehdy působil
jako kytarista, se na tomhle turné vůbec nesměl fotit, ale
naštěstí tu byli Zakkovi Black Label Society jako první
z dvou předkapel (druzí byli KORN) a ty se fotit směly.
Jenomže koncert začínal už v 18.00 (!), což jsem netušil a
dorazil tak už když BLS hráli třetí skladbu. Vzhledem k tomu,
že focení bylo povoleno tradičně pouze během prvních třech
skladeb, měl jsem na to tak maximálně minutu – a vidíš,
zadařilo se! Fotka pak vyšla jako titulka Muzikusu, visí ve
vysílací místnosti Rádia Beat a taky v Londýně ;)
Jaké máš
plány do budoucna? Myslím profesní i soukromé
Netroufám si
spřádat nějaké velkolepé a ambiciózní plány, ale vzhledem
k tomu, že za chvíli, tedy 11.9.2011, to bude přesně 10 let,
co se tomuto specifickému fotografickém počínání věnuji,
dostal jsem nabídku na vydání jakési retrospektivní publikace.
Kniha je zatím ve fázi příprav a tak zatím můžu prozradit, že
by měla obsahovat jakýsi reprezentativní průřez mojí tvorbou,
přičemž pracovní název je Z ROCKOVÉHO POLOSVĚT(L)A.
Doufám, že dílo dotáhneme do konce a že se bude líbit.
Děkuji za
rozhovor, matii
Taky děkuju
a přeju Vašemu webu hodně příznivců ;)
Jirka
P.S. Za zprostředkování rozhovoru děkuji Petrovi Chlumeckému ...
matii
Fotografie
www.rock-on-stage.com
|
