Home  Novinky  Fan Club  Song  Diskografie  Galerie  Guestbook  Kontakt  Deník  Ohlédnutí  Rozhovory  Odkazy  Oldies   Ostatní   Topsong

matii deník (psaný bíle), Tomovy reporty z Austrálie (psány žlutě) a rozhovory

(Kromě deníku si můžete přečíst i rozhovory s různými osobnostmi české rockové scény ZDE)

Navazuje jako třetí díl na matii deník psaný na jaře 2007 a sloupek WM psaný pro Motorband.

 

Ahoj lidi! Tak tady je menší report z akce zvané "Sonisphere festival" v Praze 11.6.2011 mýma očima, byť byly chvíli rozmazané. Příjezd do Prahy proběhl tentokrát bez problémů, žádné bloudění ani nenadálé příhody. "Super, začalo to dobře". Po snídani u "strýčka Meka" na poslední chvíli se s Benym a Ivčou vydáváme směr výstaviště. Spousta metalových fandů okolo nádraží napovídá, že spekulace o nízké návštěvnosti se bohudík nepotvrdí. Nespěcháme, do otevření bran zbývá hodinka. Padlo rozhodnutí zajít na jedno. Teda Beny už na druhé, bo má již v žaludku Svijany či co. U prvního stánku nás poutač láká na Ozzobier ... "boha jeho co to je?!". Jde se dál ... "postřižinské pivo". To je k neuvěření, to nikdo netočí Gambáče? "Ó Praho jak hluboko jsi klesla". V tom okamžiku Beny uvidí v dálce nápis "Pilsner Urquell". Jak smečka eskymáckých psů zavětříme a ženeme se za vidinou zlatavého moku. (T=0 min) Po vstupu do hospůdky nás zarazí množství cedulek RESERVE a oči všech návštěvníků upřené k výčepu. "No nic", sedáme si k páru, jež čeká na objednané jídlo. Klábosíme a čekáme, až půjde vrchní okolo .... nejde. (T=+5min) Lehce znervózníme, ale muž zápasící s výčepem v nás vyvolává klamnou naději, že se právě naráží. "jak dlouho už čekáte?", ptáme se přísedících, ale ti se suchým a sevřeným hrdlem hledí směrem k výčepu. (T=+10 min) Konečně! Vrchní natočí pár piv (víc pěny jak piva) a odnáší je směrem do zadní části hospody. Když nás míjí cestou nazpět odvážím se zeptat: "Šéfe nějaký pivo by nebylo?". Ani neodpověděl. (T=+15 min) V očích máme stejný výraz jako většina hospody a zoufale hledíme k výčepu. NIC! Našim spolustolovníkům přinášejí oběd ... bez piva. Dobrou chuť polkneme na sucho. (T=+20 min) Hospoda u Suchánků nám leze krkem ... ještě pět minut a balíme. (T=+25 min) Myslíte, že se někoho sadistický vrchní zeptal, zda si něco nepřeje? Vůbec nic ... návrat do socialistických let v plné parádě ... odcházíme. Vracíme se zpět, bo na další putování za zlatavým mokem nemáme náladu ani síly. Vrháme se ke stánku s "Postřižinským", který už okupuje banda z Kutné Hory v čele s Martinem. Jak nám teče do krku, je slyšet slabé syčení ... to se nám chladí trubice. Prohodíme pár slov a jdeme do areálu, kde je již otevřeno. Zběžná kontrola, žádné buzerace kvůli foťákům apod. ... fajnové. Vůbec nechápu, jaký má smysl dělit foťáky na profi a neprofi, když s obyčejným "kompaktem" za cca 5 tisíc pořídíte HD video a spolu s 15x optickým zoomem a dvojtou stabilizací stejně uděláte slušné fotky do cca 30 metrů. Než stihneme skouknout merchandise, je tu Debustrol. Krása, do konce festivalu již nelituji, že jsem si nekoupil lístek od 19:00 hod a to díky téhle partičce. Návrat do mého mládí exponuje ve chvíli, kdy se začnou z pódia linout tóny "Antikrista". Následuje menší pauza, čas pro skouknutí stánků. Krom Budvaru a všudypřítomného "Jágra majstra" ve zkumavce za dvacku jen stánky s trikama a tuny "žrádla". Nic extra. Na podium přichází Duff McKagan a jeho Loaded. Snaží se kluk snaží, ale publikum nezaujme. Následuje potlesk ze slušnosti. Žádný průšvih, ale taky žádný odvaz. Kde jsou devadesátá a Guns n´Roses. Po kratší pauze jsou tu Misfits a s nimi pro mne .... zklamání. Tuhle kapelu neznám a po Sonisphere ze mne fanda pomalovaných pánů s kytarou nebude. Jdeme na jedno. No jen jedno nebylo ... ale Kreator jsem stihnul. Hned na úvod kouřové efekty, za které by se nemusela stydět ženijní rota naší armády a hned potom další pěkný set staré německé klasiky. Říkejte si pánové od novin co chcete, ale Kreator nemá zapotřebí měnit styl a našinec si jeho hudbu vždy rád užije. Moc hezké ... opravdu, ale to už spěcháme na domluvené setkání u brány festivalu. Čapnu bojovou zástavu Czech Fan Clubu Iron Maiden a mastím tam. Bohužel turnikety se stále valí množství lidí do areálu a dostat se ven v takovém počtu, jež se sešel, byl nadlidský úkol. Zvlášť když zpočátku mimo areál vůbec nepouštěli a až na nátlak návštěvníků začali později dávat razítka. Fanclubáci vně, kteří měli lupeny až od 19:00 pak o tuto možnost setkání přišli. Moc se tímto omlouvám, ale člověk míní a situace mění. Během pár minut se nás sejde asi čtyřicet. Snažím se je stmelit dohromady, aby se vešli do záběru foťáku, což se mi až na vyjímky daří. Nesnáším strojené fotky, kdy všichni stojí jak sochy a tak na odpočet zazní klasický pokřik "Maidééééééééén!!!!" a ještě jednou "Maidééééééééééén!" ... kurník buď mám upito já, nebo oni, ale ten řev se rozléhá široko daleko. Následuje fotka za fotkou a najednou je kolem fotografů, jak na samotné tiskovce "Železné panny". Určitě se ty fotky s fotografy ještě objeví. K dovršení všeho "kde se vzal, tu se vzal" stojí tam kameraman s profi kamerou (evidentně ne Čech) a dělá nějaké záběry. Řveme a skandujeme do kamery tak, že se i Brazilci musí stydět. Těžko popisovat, snad se to někde objeví (zřejmě to byl "ofiko" kameraman festivalu). Nádherný moment. A pro mne další následuje za chvíli. Náš indián ztratil někde lístek. Především díky aktivitě Marušky a Martina se rozběhne akce "přispěj pajdu Indiánovi na lístek". Za chvilku je vybráno, dal snad každý oslovený člen CFCIM. Nádhera! Jste skvělí. Další část programu strávíme focením s naší zástavou a u stánku s Budvarem, kde se vzájemně poznávají a potkávají noví, ale i ti staří příznivci našeho fanclubu. Tenhle zážitek je pro mne tak silný, že obětuji vizuální část Cavalery a Mastodonu a spokojím se s poslechem. V tomto okamžiku začínám mít mírně "naváto", bo pomalu každý s kým jsem se setkal, mi kupuje "Jágra" nebo pivo. "STOP!" říkám si, přeci neskončím místo v hledišti někde na zemi. Omlouvám se a vyrážím koupit něco k snědku. Na konci areálu prý mají výborný "Katův šleh". Dorazím tam, ale kam se podívám, jen samé klobásy a halušky. No nic, halušky miluju ... 30Kč to ujde. Objednávám je u posledního stánku. Milá paní se mně ještě zeptá zda chci víc. "Sakryš to je jak ve školní jídelně, to si nechám líbit, nakonec mi ještě dají nášup!". "Jojóó jen dávejte" ... "Osmdesát osm korun". "Cožeeee?!!!". "Třicet je za deset deka!". Chvilku musím přemýšlet, než to pochopím ... "Hm, tak si to tam zase shrábněte" .... nakonec to vyřeší slušná krkovička za šedesát a gulášová polévka o kus dál. In Flames začínají ... na tento set se čeští metalheads těšili po mejdnech asi nejvíce. A zklamáni věru nebyli. Další skvělá část odpoledního představení. Vyčůrat a jde se na Korn a vybojovat slušná místa. Pro mne trochu zklamání, ale partička vepředu, která dělala dokonce malá Wackenovská kola si to evidentně nemyslela. Inu tisíc lidí, tisíc chutí. Teď si teprve uvědomím, že jsem byl domluvený s Vrškem, že si dáme spicha. Kouknu na mobil a vidím SMS "Kde jsi?" ... Kouknu dozadu ... s "Assiniboincem" jsme totálně zatarasení v davu. "Ztraceni v davu" odepisuji s těžkým srdcem a vědomím, že dřív zajdu s Brucem na pivo, než se setkám s Vrškem. Řval bych jak zasažené tulení mládě. Ale to již na tabuli svítí "NEXT ACT: IRON MAIDEN" ... a v davu to začíná žít. Jestli si teď myslíte, že začnu popisovat Adrianova sóla a Stevovu basu, jste na omylu. To je jako někomu zpívat oběd. Nekonečné intro, ale pak už  nástup jak jej známe a publikum je ve varu. Vydrží mu to až do konce. Možná je to jen můj pocit, ale zdálo se mi, jakoby to tentokrát žilo více vzadu. Zvuk jako celý festival v prostoru stání luxusní. Bruce vtipkuje o českém pivu a chytá dešťové kapky do pusy. To, že prší na část podia mu evidentně nevadí a v závěru se i několikrát sklouzne. První části setu dominují skladby z nového alba, konec je pak tradičně věnován klasice. Kromě "Fear Of The Dark" publikum velice vstřícně reaguje na "Dance Of Death". Z kapely, publika a celého festivalu vyzařuje pozitivní energie. Celý set se protáhne na dvě hodiny ... končí se ve 23:00, což je čas, kdy mám sjednaný odvoz. Závěrečná děkovačka a zdrhám. Asi jsem nepotěšil ty, kteří čekali rozsáhlé popisování jednotlivých setů, ale pro mne byl letošní Sonisphere především ve znamení neskutečné pohody a setkání. A to nejen mezi členy fanclubu, ale příznivci metalové hudby jako takové. Potkali jsme Němce, Poláky, Slováky a všichni byli velice vstřícní a bavili se spolu, jako staří známí. Jak už jsem poznamenal v diskuzi u DODA v prvním krátkém postřehu, nelze to popsat jinak, než slovy slavné písně Iron Maiden, jež ten večer také zazněla za sborového zpěvu:   "We're blood brothers ..." Hezký zbytek metalového léta Vám přeje  matii ...

PART II - Sydney In The Dark   Do koncertu zbývala ještě spousta času, ale když se ohlédnu zpět, tak utekl jako voda. Život plynul svým normálním tempem a spousta věcí se v mém životě i změnila. Dvakrát jsem se musel přestěhovat, vzal jsem ještě jeden job atd. Dá se říct, že to nebylo zrovna příjemné období, ale vše jsem zvládl a věděl, že koncem února mě čeká sladká odměna. Během tohoto období jsem se také rozhodl, že nakonec půjdu i na koncert na festivalu Soundwave. I přesto, že festivaly nemám zrovna v oblibě, šance vidět Iron Maiden dvakrát během jednoho týdne v tom samém městě přichází opravdu jen málokdy. Lístků bylo v tu dobu ještě dost, ale objednal jsem je raději s předstihem. Než stačily lístky přijít, tak jsem se musel poprvé stěhovat a nastaly drobné komplikace s jejich vyzvednutím, ale nakonec se vše podařilo. Mezitím jsem samozřejmě naposlouchával novou fošnu „The Final Frontier“, aby se nové songy pořádně vryly do hlavy. Koncem ledna jsem se podruhé stěhoval, tak doufám, že již nastálo. Pak se mi ještě podařilo v místním metalovém obchodě vyžebrat plakát ke koncertu v Entertainment Center, takže by se dalo říct, že vše bylo připraveno a teď už jen zbývalo si vše pořádně užít.   24.2.2011 Sydney Entertainment Centre – Sydney, Australia   Den koncertu vyšel chválapanbůh na čtvrtek, což mám volno, proto byl čas se trochu vyspat a nabrat síly na večerní nářez. Na lístkách bylo že začátek je v 7.30 pm. Jedna z mých protivných vlastností je, že na koncertu jsem radši vždycky o dost dřív, abych si posychroval dobrý místa. No a u Iron Maiden to platí dvojnásob. No a ono vlastně to, že člověk dorazí brzo, stojí tam pár hodin jako debil a čeká než se otevřou brány do pekla, patří ke každému pořádnému koncertu. Natáhl jsem na sebe svoje „koncertní tričko“ s motivem Eddieho z první desky Maiden, které jsem měl na sobě na všech mých koncertech Maiden a také na koncertu Paula DiAnna a které mám už od roku 2004. Je už pořádně oprané, ale na koncert už bych si nedokázal vzít jiné. Vyrazil jsem kolem půl čtvrté a trvalo mi asi hodinu než jsem se dostal do centra. Z centra to bylo asi 15 minut po svejch k místu konání. Entertainment centre se nachází kousek od Čínské čtvrti, takže se naskytl celkem zajímavý obrázek k vidění jak se mezi vyjevenejma pingpongáčema potulují vlasatá monstra v černých trikách Iron Maiden. Když už jsem dorazil na místo, překvapilo mě, že tam zase není až tak moc lidí. Žádné extra velké talčenice a vchody obležené hordami nejvěrnějších. No, asi na to maj tady jiný normy. Příjemé bylo, že stánek s tričkama a jinými upomínkovými předměty stál venku před halou, takže každej měl možnost si v klidu vybrat to co chtěl, aniž by pak riskoval dobrá místa na koncert. Stánek jako již tradičně nabízel trička k aktuálnímu turné, klíčenky, vlajky, plakáty apod. Mě jako vždy zajímala trička. K mání bylo několik variací a já se nemohl rozhodnout mezi dvěma. První bylo standartní triko k tomuto turné s obrázkem Eddieho z aktuální desky a daty koncertů na zádech. Druhé bylo triko speciálně pro Austrálii, se spoustou Australských motivů (přikládám obrázek) a daty Australských koncertů na zádech spolu s mimozemšťanem držícím jak vlajku Maiden, tak vlajku Austrálie. Rozhodování nebylo lehké, ale nakonec jsem si řekl, že stejně žiju jenom jednou a tak jsem vzal trika obě J. Od stánku se mé kroky upřely již ke vchodu pro stání, kde seděla na zemi již hrstka fanoušků. Alespoň bylo jasné, že se nemusím bát o dobrá místa.Během čekání prošla kolem parta nagelovaných homosexuálů a ptali se, co že se tady dnes děje. Pohledy, které jsme na ně všichni upřeli jim dali jasný znamení, že to co se tady bude dnes večer dít, není nic pro ně a ať radši vypadnou nebo ještě dostanou na budku.  Do haly se začalo pouštět chvíli po 6pm. Po průchodu branou nás usadili na zem ve foyeru haly. Dobré bylo, že nás usadili v pořadí, v jakém jsme přišli a hlídali nás securiťáci, takže nově příchozí již neměli šanci předbíhat. Asi po půlhodině nás konečně pustili do koncertního prostoru. Jakmile se otevřeli dveře, všichni jsme vyběhli směrem k pódiu. Pořadatelé skoro sborově zařvali „Don´t run !!“ a jako odpověď se jim dostalo taktéž celkem sborové „Fuck off !!!“. U pódia se mi povedlo získat místa asi ve třetí řadě, což bylo naprosto fajn. Do předkapely zbývalo nějakých 40 minut tak člověk prostě jen tak postával a čekal – ostatně jako vždy.   Předkapelou tento večer byla kapela Raise to Remain z Anglie. Jejich hudba se mi nelíbila a fyzický zjev hudebníků byl celkem odpudivý. Zpěvák občas sice zpíval normálně, ale 95% bylo hnusné blití do mikrofonu. Ovšem když zpíval normálně, jeho hlas nebyl tak špatný. Později po koncertu jsem se v recenzi v oběžníku Drum Media dozvěděl, že zpěvák se jmenuje Austin Dickinson a je synem nikoho jiného než samotného frotmana Iron Maiden. No musím přiznat, že se moc nepotatil. Setlist této vcelku nudné kapely byl příjemě krátký. Aspoň jsem byl rád, že mám dobrá místa a budu si moci přádně užít Maiden. Kapela Raise to Remain byla díkybohu jedinou předkapelou večera, takže ted už zbývalo počkat až technici připraví pódium pro Maiden a bude se moci začít. Sál byl již zcela zaplněn a vyprodaný koncert sliboval lascivní zážitek.   Kolem 8.45 pm již čekání vyvrcholilo a z repráků se rozezněla již známá předkoncertní pecka „Doctor, Doctor“, která symbolizuje, že koncert je připraven a show může začít. Po skončení tohoto songu zhasla v sále všechna světla a rozeznělo se intro k nové desce Satellite 15 doprovázené povedeným videem na obrazovkách na stranách pódia. Po tomto intru již naplno vypukla pecka Final Frontier a Iron Maiden vtrhli na pódim jako bulldoci urvaní z řetězu a publikum vybuchlo v obrovskou extázi a vítali své hrdiny. Podium laděné k tématu současné desky vypadalo naprsto fantasticky. Sextet se do koncertu opřel na plné obrátky. Zpěvák Bruce Dickinson i ostatní členové soubrou dávali jasně najevo jak jsou rádi, že tady mohou hrát a že více než 30 let koncertování jim nesebralo nic na jejich energii a balastu. Refrén již zpívali snad všichni a kapela byla očividně ráda, že se songy z nového alba uchytily. Na živo tato pecka zní daleko lépe, než z desky a na začátek koncertu se skvěle hodí. Pouze jediná věc mi vadlia a to sice chování lidí v publiku, kdy se všichni za každou cenu cpali dobředu, takže člověk málokdy stál na vlastních nohou, tlak lidí mi drtil žebra a celkově to bylo celkem o hubu. Po první písni následovala další věc z nového alba a to sice El Dorado, kterou se přiznávám, že nemám moc rád, ale to mě nezastaví abych si ji spolu s Maiden nezazpíval. Před každým refrénem Bruce řádně publikum hecoval klasickým „Scream for me Sydney“ a odměnou mu byla velmi hlasitá reakce všech. Během této písně jsem se snažil nějak v davu ustálit, ale byla to tam fakt síla. Dokonce jsem jednou upadl a to už byla poslední kapka. Takže jsem rezignoval a ustoupil a pár metříků dozadu, což se nakonec ukázalo jako nejlepší tah večera, protože jsem skončil v části odkud jsem naprosto skvěle viděl a vyhnul jsem se největším tlačenicím. Konec písně El Dorado jsem si stačil vychutnat a po jejím odeznění se na zadní straně podia změnil motiv a všem bylo jasné, že dalším songem bude klasika z alba Powerslave 2 minutes to midnight. Klasické songy Maiden nikdy nezestárnou a fanoušci je milují. Nemusím podotýkat, že kapela tuto píseň podala stejně dobře jako vždy a všichni s mohli vyřvat hlasivky a člověk cítil všechnu tu enegii, která se v sále nashromáždila a při refénu člověk myslel, že snad uletí střecha sálu. Tento den byl opravdu horký, během dne byla venku teplota kolem 40 stupňu, takže si dokážete představit jak to vypadalo v sále kde bylo napěchováno 15000 těl. Po skončení 2 minutes to midnight jsem byl již propocený snad jako ještě nikdy a to se show teprve rozjížděla. Jako další byla na řadě moje nejmilejší pecka z nové desky a to sice The Talisman. Nádherná a energická píseň, která je dle mého názoru jednou z nejlepších písní, kterou kdy kapela nahrála. Pouze text je trochu dlouhý a i Bruce se do ní trochu zamotal a není to zrovna píseň na pořádné řádění, takže se alespoň situace v kotli trochu ustálila a lidé si mohli trochu vydechnout.   Když Talisman skončil vzal si slovo Bruce a všechny nás na koncertě přivítal. Říkal, že je hezké být zase v Austrálii, i když je kurva takovej hic. Sdělil, že nás čeká super show a kapela zahraje věci z nové desky i klasiky z například Piece of Mind, Number of the beast atd. Když prý byli v Austrálii na posledním turné, byla to pro ně hezká událost a teď, že prý stejně jako posledně naložili veškeré vybavení, rodiny a své životy do Ed Force One a vyrazili znovu sem i do dalších končin, kde ještě nehráli a že je to úžasná zkušenost. Pak již Bruce uvedl další píseň z nového alba a to sice dojemnou, ale nádhernou Coming Home, která naživo je naprosto fantastická a když jsem ji poprvé slyšel z desky tak mi hned přirostla k srdci a tak nějak se mě uvnitř dotkla. Při refrénu nás Bruce vždy nechal zazpívat buď „To Albions land“ nebo samotné „Coming Home“ a publikum bylo opravdu hlasité. Po krásně položeném sólu před posledním refrénem to Bruce nechal vše na nás a  poslední „To Albions land, Coming home“ bylo jako by se člověk vznesl a do očí mi vlétly slzy. Po posledním tónu této písně se pozadí na pódiu opět změnilo a objevil se na něm Eddie zobrazený jako sama smrt a bylo jasné že nás čeká titulní píseň k albu Dance of Death. Písni dokonce předcházelo i mluvené intro, stejné jako u turné Death on the road. Dance of Death je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších písní a jsem moc a moc vděčný, že ji na tomto turné zařadili do programu a já si ji můžu s Maiden společně zazpívat. Po začátku hraném na akustickou kytaru se již na podiu zhostil role Bruce a svýmy pohyby dokresloval atmosféru písně. Jakoby opravdu bloumal pralesem a byl přepaden a unesen démony z pekla. Po úvodní části se píseň nádherně rozjela a až do konce se konal v publiku nefalšovaný tanec smrti.Musím říct, že tlačenice v publiku se po písni Talisman uklidnily a lidé teď již byli jako jeden organismus, tělem i duší spojený s Maiden a Maiden spojení s námi. Když skončil tanec smrti na podiu se objevil výjev Eddieho jako pěšáka třímajícího Britskou vlajku, což nemůže symbolizovat nic jiného než další železnou klasiku The Trooper. Při úvodu se již tradičně všichni kytaristé seskupili dohromady ve střední části podia a na vrchní části se objevil Bruce v britské uniformě a taktéž jako Eddie držíce bitvou poznamenanou vlajku, kterou hecoval publikoval a tradičně uličnicky obtěžoval bubeníka Nicka McBriana. Když bitva této písně odezněla, vypukla naplno píseň The Wicker Man a publikum zpívající její refrén „Your Time Will Come“ museli slyšet snad až v Melbourne.   Poté si znovu vzal slovo Bruce a poděkoval nám všem za skvělou atmosféru. Říkal, že je to opravdu nádhera být znovu na turné a že vyrazili do míst na kterých ještě před tím nikdy nehráli jako např. Jakarta, Bali a Indonésie a jak byli překvapeni, že i v těchto zemích má kapela tisíce příznivců a že opravdu nezáleží na náboženství ani na ničem jiném. Nezapoměl zmínit festival Soundwave, který se bude konat o tři dny později a kde jsou Maiden jako hlavní kapela. Řekl, že se možná divíme, proč vlastně hrají ještě koncerty v hale (Sydney a Melbourne), když v obou městech hrají na velkém festivalu. Na tuto otázku si Bruce odpověděl lišácky sám „Protože víme, že je tu spousta našich velkých fanoušků a protože jsme věděli, že kurva přijdete“. Také vzpomněl nedávné tragické zemětřesení na Novém Zélandu a další píseň Blood Brothers kapela věnovala všem obětem a lidem postiženým touto katastrofou. Blood Brothers je naživo neuvěřitelně skvělá a souznění mezi publikem a kapelou opravdu symbolizuje, že všichni jsme stejní a navždy propojení pokrevní bratři o opravdu nezáleží na rase, věku či náboženství. Tuto píseň jsem si nádherně užil a moje hlasivky již byli značně dodrbané. Jako další náš čekala věc z nové desky a to sice dílo z ruky basáka a kapitána Maiden Steva Harrise When The Wild Wind Blows. Tento 11 minutový počin je hudební pomník postavený na obdiv technice a procítěnosti hráčského umu tohoto sextetu. Píseň je sice stále nová a ještě ne moc naživo známá, ale jistě se neztratí na dalších turné Maiden. Po jejím skončení si pro nás Maiden nachystli oblíbenou hitovku z alba „Seventh son of the seveth son“ The Evil That Man Do kde Bruce vyhecoval publiku do astronomických výšin. Následovala patrně jedna z vůbec nejoblíbenějších písní Maiden hraných naživo Fear Of The Dark, kterou kapela zahrála přesně tak jak ji publikum miluje. Nechybělo obvyklé Brucovo hecování během úvodu skladby ani hlasité chorály fanoušků železné panny. Fear of the Dark je skutečně mistrovské dílo nabízející snad vše co metalová hudba má. Maiden nás touto písní dostaly do úplně jiné sféry a já si přál aby tento koncert nikdy neskončil. Následující Brucův křik „Scream for me Sydney, Screm for me Sydney – The Iron Maiden“ znamenalo, že hlavní část programu se chýlí ke konci, ale předtím musela samozřejmě naplno propuknout skladba Iron Maiden. Každý fanoušek má tuto klasiku již navždy zarytou v duši takže kdyby Bruce chtěl, mohl si klidně sedout a publikum by ji zvládlo samo. To se ale samozřejmě nekonalo a Bruce i celá kapela do toho dala vše co měla. Při vrcholu písně nás již tradičně přišel navštívit nesmrtelný maskot a duch kapely Eddie ve své současné inkarnaci vesmírného monstra. Více než dvoumetrová bestie přivedla fanoušky do extáze a chvíli špásoval se členy souboru hlavně tedy s Janickem a když mu technici podali kytaru na chvíli rozšířil soubor o jednoho člena. Pak následovalo klasické ukončení písně a rozloučení „Thank you and good night from Iron Maiden, from Eddie and from the boys“ a kapela po rozloučení a povinném odhození různých částí své výbavy (potítka, paličky, trsátka atd.) do řad fanoušku odešla z pódia. Všichni ale věděli, že ne nastálo a že nás ještě čeká přídavek.   Po hlasitém skandování „Maiden, Maiden, Maiden“ se spustilo intro k snad největší klasice od Maiden a to sice k titulní písní ke stejnojmennému, dnes již klasickému albu The Number of The Beast. Při ní si krom klasických sól střihl sólo na basu i sám Steve Harris, což publikum odměnilo hasitým souhlasem a refrén „666 The Number of The Beast“ musel probudit v pekle i samotného Satana. Jako předposlední se sálem rozezněla nesmrtelná a nezdolná skladba Hallowed By The Name, při které nechybělo klasické Brucovo hecování na konci skladby, salvy ze Stevovy baskytary, kterou s oblibou drží jako pušku a míří na publikum ani krkolomné kreace Janicka Gerse a nádherná kytarová sóla. Na závěr koncertu Maiden zahráli vůbec první singl v historii kapely a jak Bruce s úsměvem tituloval „Brand new song form 1979“ Running free, kterou publikum ze zybtků sil odzpívalo velmi hlasitě. Bruce publikum vyhecoval tím, že nabídl svou neuvěřitelně propocenou čepici hodit do publika.Dostalo se mu na to hlasité reakce a Bruce se svým vlastním způsobem zeptal jestli ji tam má doopravdy hodit, že je opravdu nechuceně propocená. Ale nakonec se smiloval a nabídl nějakému štastnému fanouškovi doživotní suvenýr. Následovalo, ještě představení členů kapely a několik hlasiých refrénu k této písni, kterou jsem doopravdy rád slyšel. Po jejím skončení přišlo poslední rozloučení s kapelou za hlasitého aplausu. Bruce nám poděkoval za skvělej večer a že doufá, že nás všechny uvidí o tři dny později na festivalu Soundwave. Při odchodu z pódia ještě bubeník a věčný šprýmař Nicko McBrian zařval do mikrofonu „Thank you Sydney, good night“ a kapela definitivě odešla do zákulisí. K odchodu ze sálu nám nemohla z reproduktorů hrát jiná píseň než „Allways look on the bright side of life“ od Monty Python, která je neuvěřitelně optimistická a člověk měl zase jednou pocit, že je rád na světě a že tohle je přesně to pro co má smysl žít.   Venku jsem ze sebe sundal triko a vyždímal ho až z něj pot tekl proudem. Oblékl jsem náhradní a vyrazil uspokojen, potěšen, příjemně unaven a vnitřně šťasten směrem domů.   Jak tento koncert závěrem zhodnotit. No myslím, že Iron Maiden potvrdili svou pozici metalové šlechty a že o svůj post se nemusí vůbec bát po několik dalších let. Maiden již nevydávají desky, ani nejezdí po turné kvůli penězům, ale z lásky a odpovědnosti vůči jejím fanouškům a na jejich vystoupení je to cítit. Jejich koncerty netěží z let největší slávy a kapela nesází pouze na největší hity, ale na každém turné nabízí stále něco nového a s každou jejich novou deskou rostou i jejich možnosti. Je příjemné vidět, že kapela nestagnuje, ale stále jede kupředu a nám fanouškům nezbývá, než kapelu dál obdivovat a sledovat co nám nabídnou příště. V dnešním světě je stále méně věcí, kterým se dá věřit a na které se dá spolehnout, ale dokud Maiden budou hrát, můžeme si být jistí, že od nich dostaneme vždy maximum a jejich muzika a jejich duch zůstane stejný jako náš – silný, krásný a nezdolný.

	20.11.2010 (Autor tohoto článku neručí za škody způsobené ať už extrémním nadšením, či naopak depresemi, nenabádá nikoho k rychlé jízdě a porušování dopravních předpisů, předem se omlouvá za expresivní výrazy, které mají pouze věrně dokreslit situaci tam, kde slušná slova nestačí, ale především Vás nechce nutit komentovat tento jeho subjektivní názor a to ani na jednu či druhou stranu pomyslných vah. Účelem následující stati je pouze a jen popsat jednu "blbou stříbrnou placku", jež vyvolala v mysli autora takové nadšení. Vítejte hříšníci! Byl jsem starý. Byl jsem starý, dokud jsem neobjevil sedm hříšníků. Ne, že bych ve svých téměř ehm ... ceti devíti (promiňte trochu mi zaskočilo) letech pomýšlel na důchod, ale po událostech a diskuzích kolem nového alba Iron Maiden, jsem nabyl silného dojmu, že mému mozku uhnily receptory vnímající nové věci. Že se má mysl zastavila v roce 2003 u "Dance Of Death" a všechna ostatní alba mi budou připadat jen jako slabý odvárek, jelikož má hlava nebere nový nový (neupsal jsem se, je to myšleno skutečně tak) proud, který kluky od železné panny strhl. Už jsem nadšení z metalu tak trochu ponechal mladší generaci a vzdal se naděje, že mě vzruší něco jiného než částka na výplatní pásce, když se jako blesk z čistého nebe objevilo již zmiňovaných sedm hříšníků. Ne, vážně se nejedná o část "Berdychova gangu", ale o nové album skupiny Helloween - "7 Sinners". Takovej nářez, jako poslali do světa kluci z Hamburku, jsem naposled zažil na vlastní kůži jako dítě, když se přišlo na to, že jsem nevraživým sousedům z mladické nerozvážnosti vykopal vchodové dveře. Pokud si album, které téměř nemá slabá místa poslechnete najednou celé, projde vaše mysl několika stavy počínaje nadšením z hudby, přes melancholické nálady, aby vás z transu podobnému domorodým rituálům vysvobodil bonusový track, po jehož doznění (to je slovo co?) máte chuť vyběhnout nahý do prochladlých a potemnělých listopadových ulic a začít zachraňovat velryby, nebo slézat osmitisícovky. Kdysi (na konci osmdesátých) mě jeden metalem nepolíbený spolužák žádal, abych mu nahrál nějakou melodickou hudbu do auta (jestli se tak dalo Škodě 105L říkat). Tehdy volba padla na prvního "Keepera". Druhý den ve škole mě dotyčný častoval nadávkami, protože se málem vysekal, jak na něj toto album silně zapůsobilo, takže neustále zrychloval a předjížděl a zrychloval, aby sladil styl jízdy s puštěnou hudbou. Mít tenkrát k dispozici "7 Sinners", asi už by nebyl mezi živými. Už když se mi multimediální placka o třinácti a jedné bonusové písničce dostala do ruky, neskrýval jsem nadšení. Plasticky vylisovaný obal s něčím, co připomíná samurajskou vrhací hvězdici plnou ostrých zubů a nožů, nádherně sladěný s logem kapely ve stejném stylu. To jsem ještě netušil, jak nabroušený bude obsah. Booklet postrádající texty, které lze stáhnout na oficiálních stránkách ve formátu PDF (škoda, ne každý u poslechu sedí u PC), obsahuje pouze seznam skladeb a fotografije již zmiňovaných sedmi hříšníků, přičemž členy kapely doplňuje pan Dýně a Keeper. Ale jaké to jsou fotky! Jakoby je někdo vyjmul z filmové série "SAW", naštěstí s přesně a geniálně střiženou hranicí mezi krásou a odporem. Zvláště pak detail mistra Weikatha, by se neztratil na prestižní fotografické výstavě. Pokud jde o multimediální obsah, po zalogování máte možnost vyhrát nějaký "merchandise" (platilo jen do 11.11.2010), stáhnout si tapety na plochu a shlédnout videoklip "Are You Metal?", nebo rozhovor s Andim. Ještě jedno upozornění. Album obsahuje texty, které jsou stejně silné, jako jeho hudební stránka. Doporučuji, pokud nevládnete aspoň základy angličtiny (texty nejsou vůbec složité a dá se jim ve většině případů celkem snadno porozumět hned na první poslech), stáhněte si aspoň ten blbej překladač, bo to vážně stojí za to. Teď už něco k samotným songům. Abych tak trochu zkulturnil svůj pohled na jednotlivé písničky použiji krom popisu i tyto značky: X - song obsahuje opravdu silné pasáže, X - jedná se o pódiový song, X - song nepouštějte z důvodu nebezpečí havárie v autě   1) Where The Sinners Go (3:36) - Deris - X "pan Dýně se vaří v kotli" Neřekl bych, že tahle čistě pódiová záležitost bude otvírat i koncert, nicméně refrén je na míru šitý hulákajícímu kotli. Song hříšníka, který i přesto, že to tuší, nechce vědět kam přijde. Nic víc, nic míň. Hned na úvod vás překvapí čistě zazpívané sborové zpěvy, které vás budou provázet po celé album. Daniho bicí a Andiho zlověstný hlas a výkřiky navodí tu správnou atmosféru, aby mohlo vypuknout pravé peklo. 2) Are You Metal? (3:35) - Deris - XXX "pan Dýně v plamenech a metalové náladě, cigárko pěkně v koutku" Pár tónů na klávesy, pan Dýně si uleví jak ho znáte z videoklipu a po pozvolnějším nástupu se vše postupně zrychluje a přitvrzuje až do naprostého čistě speedmetalového rachotu. V momentě, kdy si myslíte, že po střední pasáži s nádherným kytarovým sólem a posledním načatém refrénu vše doběhne v zajetých kolejích, použije Helloween, poprvé a nikoli naposledy, zbraň těžkého kalibru s názvem "stupňované peklo", kdy v půlce přeruší zpívaný text a naváže tou samou pasáží, avšak s daleko větší razancí a nasazením. Jak již bylo řečeno Markusem, je to vlastně Andiho vyznání směrem k metalové hudbě. 3) Who Is Mr.Madman? (5:44) - Gerstner - XXX "pan Dýně dostal svěrací kazajku" Hned úvodem zazní známá melodie a pár slov k tomu, co se událo za šestnáct let s perfektním Gentlemanem. Ten zůstal uvězněn a všichni jej nazývají pan Šílenec. Samotný refrén a jeho nástup je silnou pasáží, kdy se v konci písně otočí s varováním "Počkejte až se dostanu ven, pak poznáte, kdo je pan šílenec!". Nádherná práce Saschy. Jená se o čistokrevný speed, podbarvený klávesami a jeden z možných otvíráků koncertu. TOP3 alba. 4) Raise The Noise (5:07) - Weikath - XX "pan Dýně oblečený do Helloweenského trika píská na píšťalu před zaplněným stadionem" "Zvyšte hluk!" nabádá Michael Weikath v chytlavé melodii klasického "protestsongu" stylem připomínající píseň "Power". V druhé polovině písničky zazní píšťala. "Co je to zase sakra za experimenty?" říkám si, ale během pár sekund celé sólo vklouzne do speedové melodie takovým způsobem, že mi spadne čelist. Závěr umocněný dalším sborovým zpěvem na pozadí šílejícího davu vás dostane. 5) World Of Fantasy (5:44) - Grosskopf - XX "pan Dýně s mečem jako hrdina RPG" Tento kousek o útěku z reálného světa do fantazie by měl být označen varovnou cedulí "POZOR vyvolává emoce!!!". Opět neuvěřitelně silný refrén a chytlavý text, byť to není tak rychlé jako předchozí počiny, ke konci umocněn "stupňovaným peklem podruhé, jako v případě "Are You Metal?". TOP3 alba. 6) Long Live The King (4:13) - Deris -  "pan Dýně jako metalový král vylézá z hrobu ... že by R.J.DIO?" Dá se tohle vůbec zahrát naživo?! Daniho kopáky po většinu času pálí jak německý kulomet na pláži Omaha a ani ostatní hříšníci se nenechají zahanbit. Bicí v téhle písni vám doslova "rozbijou hubu". Opět budu citovat Markuse když řeknu, že se jedná o Andiho poctu dvěma ze tří jeho idolů a zároveň velikánů heavy metalu R.J.DIOvi a Judas Priest. 7) The Smile Of The Sun (4:37) - Deris - XX "pan Dýně-Slunce se směje sám na sebe umělým chrupem, nezbytný kartáček za pasem" Pomalejší věc, nikoli oddychová. Tak trochu tam mám tendenci slyšet Stevovu basu. Temný song s katastrofickým nádechem, perfektním zpracováním a aranžmá, který narozdíl od mnoha jiných nezačne nudit ani po čtyřech minutách. Samotné volání o pomoc, která nepřijde, je velice silnou pasáží nejen songu, ale celého alba. 8) You Stupid Mankind (4:04) - Gerstner -  "Vesmírný pan Dýně se svou hloupou pozemskou ženou" Pokud se dá hovořit o slabším místě alba, pak bych ho zasadil právě sem. Neznám horší témata pro metalové songy, než je vesmír a ekologie. Tohle je první případ. Neříkám, že se podobná témata nedají zvládnout, ale chce to přesné laboratorní váhy, jako v případě "Powerslave" a egyptských motivů. Tady to spolu s rozporuplným hudebním zpracováním moc nevyšlo. Evidentně se Sascha snažil o něco nového, ale dopadlo to jako u .... ne, nebudu už nikoho dráždit, ale pokud nejmenovaná česká metalová skupina zpívá o rozkvetlých loukách, je to mnohem horší zvěrstvo než toto. Jediný song, který posouvám vpřed. 9) If A Mountain Could Talk (6:44) - Grosskopf - XX "pan Dýně zkameněl" Teď jsem o tom psal a je to tu zas. Téma ekologie. Nenechte se však mýlit, tenhle song patří k těm lepším a není výhradně zaměřen na ochranu přírody, spíše na chování lidí všeobecně. Markusův druhý počin střídající speedové pasáže s pomalými sóly. Na playlist se asi nedostane, nicméně do třetice použité "stupňované peklo", tentokrát velice zvláštně a trochu jinak naaranžované ke konci písně. 10) The Sage The Fool The Sinner (4:00) - Weikath - XX "pan Dýně jako trojobraz mudrce, hlupáka a hříšníka v zrcadle" Další typická Weikathovka potěší jednoduchým a chytlavým refrénem, který dle mého odhadu na 99% přijde do playlistu. Přiznám se, že tady jsem myšlenku tak trochu nepochopil, přeso mě písnička chytla stejně jako kdysi "mejdnovská" "Can I Play With Madness". Už se těším, až si jí v Holešovicích zabékám. 11) My Sacrifice (4:59) - Gerstner - X "pan Dýně vytrhl své srdce plné dýňových semínek"  Další Saschův povedený dílek do nádherné mozaiky s názvem "7 Sinners", tak trochu věnovaný posmrtnému životu. Nádherná metalová hymna střídající jednu silnou pasáž za druhou. Opět a zas jedou Daniho kopáky nekonečnou salvu úderů. Skutečně jsem zvědavý, jak zvládne zahrát tyhle songy. 12) Not Yet Today (1:12) - Deris - XX "pan Dýně pouští kanárka z klece" Víte jak to zní, když pořádnou aparaturu necháte bez hudby a jen nastavíte hlasitost na maximum? Tak přesně takový podklad má tenhle song, v němž Andi spíše mluví než zpívá a připraví tak nádherné intro, které se bez pomlky přehoupne v následující téměř osmiminutovou bouři helloweenské zavírací klasiky. Intro ve stylu filmového Gladiátora, ale trochu obšlehnutý námět nic neubírá na intenzitě prožitku. Sbohem můj příteli Byl jsi mi bližší než bratr Sbohem můj příteli Zavři oči a neboj se Život není konec Odleť s větrem A já tě jednou budu následovat Budu tě následovat na tvé cestě Ale ne dnes Ale ne dnes ...   13) Far In The Future (7:45) - Deris - X "pan Dýně jako astronaut objevil planetu opic" Nádherný temný "zavírák" alba, který vás dostane po několika minutách do transu, kdy vám do ušních bubínku střídavě či společně buší nástroje "dýňových hochů". Sascha a Weiki se poctivě střídají v efektních občas až dost "starohelloweenovských" sólech, aby nakonec jejich hra splynula v jeden nádherný celek.  Střídání tempa a výšek Andiho vokálu známe třeba ze závěru druhého Keepera, avšak tady kapela udělala další krok a konec alba zní velice zajímavě. 14) I´m Free  (4:10) - Helloween - XXX "tady pana Dýni nehledejte" Song o svobodě, song o volnosti a chuti žít. Jako bonusový materiál zařazený na výběrové CD velice dobré. Pro mne favorit na "koncertní otvírák" a poslední do trojice TOP3 alba. Vyhecuje vaší mysl unavenou problémy všedního dne do té míry, že vyrazíte zachraňovat svět. Střídání refrénu bez hudby a s ní v závěru je jeden z nejsilnějších momentů celého alba. Tak a je to hotovo. Možná se ptáte, proč jsem zařadil do deníku recenzi na album, jež nepochází z dílny Iron Maiden. Snad to je jen proto, že i tahle blbá malá stříbrná placka pomohla jednomu člověku si uvědomit, že nemá házet flintu do žita a mnoha ostatním, že i když se je snaží mnozí přesvědčit o opaku, svět není horší než dřív a stojí za to ukázat, že svobodný duch metalové hudby se nenechá umlčet, navzdory všem pokrytcům, podvodníkům a jejich všudypřítomným souputníkům vlezdoprdelkům. Pokud tohle bylo přáním pánů Derise, Grosskopfa, Weikatha, Gerstnera a Lobleho, pak jejich blbá stříbrná placka splnila svůj účel.   tady je matii 21.11.2010 00:09hod.

29.3.2009

Jaro je tady!

     Mno, sice to tak venku nevypadá, ale věřte, že co nevidět vypukne. Metalový rok je v plném proudu, což mohli okovaní šílenci zakusit na vlastní kůži na nedávných koncertech, menších či větších, konaných napříč naší vlastí. A to nás ten největší nášup teprve čeká.

     Želbohu to zatím vypadá, že se navzdory mým novoročním věštbám, již letos "mejdnů" v Evropě nedočkáme. Tím spíš se bude našinec těšit na nové, v pořadí již patnácté, album a následnou tour. Bude jistě famózní jako vždy a Steve a spol. to na nás pěkně rozbalí a posunou hranice své pódiové show zas o kousek dál. Náplastí snad může být koncert Blaze Bayleyho v Praze a Brně v polovině dubna, na kterých se snad sejde Czech Fan Club Iron Maiden v plné síle, nebo o týden později promítací večer 21.dubna 2009, věnovaný napříč všemi kontinenty filmu "Iron Maiden - FLIGHT 666". My si ho můžeme vychutnat v pražském Palace Cinemas a zlínském Golden Apple Cinema. A to není vše, co se týká Iron Maiden. Podle zákulisních informací je reálná možnost, že se v České republice objeví ještě jeden bývalý člen této britské metalové legendy, ale vše je teprve ve fázi jednání, a tak konkrétní informace se objeví co nevidět. Vydržte. Mezitím si můžete zasoutěžit o vstupenky na koncert Blaze. Původně měla soutěž probíhat i na našem WEBu, ale po domluvě s vedením Nemesis Productions se dohodlo, že soutěž bude probíhat centrálně na jejich stránkách. Více najdete v dnešních novinkách a na indexu.

     Další záležitostí, které bych se chtěl dnes věnovat jsou ta přetřásaná trika CFCIM vzor 2009. Sešlo se mnoho návrhů od košil, přes supertrika, až po návrhy Eddie a Pražský hrad. Zatím nemám v této oblasti jasno, ostatně stejně jako loni. Ještě to nechám aspoň týden uležet, ale podle toho, jak jsme tuto záležitost konzultovali při příležitosti koncertu AC/DC v Praze, se celá situace naklání spíše ke "střídmější" variantě. Hlavním argumentem proti tzv. "supertriku" nebyla ani tak cena, jako skutečnost, že podobných triček je na českém trhu tak obrovské množství, že si vybere i naprostý "fajnšmekr". A suplovat něco podobného, jen s tím rozdílem, že by někde byl nápis Czech Fan Club Iron Maiden by nebylo zrovna to pravé.

     Nashle v Praze, Brně a Zlíně. Up The Irons tvrďáci!

1.1.2009

Ahoj lidi!

Rok 2008 je již minulostí a tak mi dovolte krátké ohlédnutí. Přesně před rokem jsme vstupovali do období plného očekávání a lze říci, že ten vstup připomínal Pendolino, jenž v plné rychlosti vylétlo z tunelu. Vše bylo nalinkováno, jelikož již od září 2007 jsme věděli o připravovaném SBIT World Tour a k tomu také směřovala veškerá činnost Czech Fan Clubu Iron Maiden, takže přechod do období 2008 byl pro fanclub spíše jen symbolický krok. Období  téměř ročního čekání vyplnily akce, jako výroba klubové vlajky, nebo příprava triček CFCIM pro pražský koncert. Na poslední chvíli pak proběhla výroba dárku k padesátým narozeninám Bruce Dickinsona. O dni "D" se nebudu tolik rozepisovat, více najdete v příspěvku z 13.8.2008. Náladu nám nezkazil ani dlouho avizovaný a na poslední chvíli zrušený přílet ED FORCE ONE do Prahy. Pravda je, že koncert v Edenu se stal vskutku historickou událostí pro všechny fandy Iron Maiden, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat. Vždyť ještě před pár lety byl open air koncert Iron Maiden před pětatřicetitisícovým davem na novém stadionu ve stylu World Slavery Tour jen vzdáleným snem.

Po setkání CFCIM v pivních stanech (mimochodem, stejně jako Márovi, se mi atmosféra vryla do paměti a zařadí se mezi ty nejhezčí chvíle, které jsem díky Vám mohl zažít) a samotném koncertu, nastal čas odpočinku. Rok a půl trvající období, od počátku akce "Fans On Tour" v únoru 2007 až po pražský koncert v srpnu 2008, vyplněné snahou o každodenní aktualizaci WEBu, si na mně vybralo svou daň a ač nerad uchýlil jsem se k odpočinku a tzv. "Internetovému klidu". Určitě i Vám přišla vhod půlroční pauzička, díky které jak doufám, jste dostali na Iron Maiden, potažmo heavy metal o to větší chuť.

A teď už k roku 2009. Nekoná se žádné Pendolino jako loni. Vypadá to, že ten letošní rok bude plný očekávání a překvapení. "Mejdni" jak se dalo očekávat (a díkybohu za to) nedodrželi avizovaný, rok a půl trvající klid a hned začátkem roku vyrážejí na čtvrtou, jihoamerickou část SBIT World Tour. Rád bych Vám řekl, že se letost uskuteční v pořadí již druhý sraz Czech Fan Clubu Iron Maiden (živě se o něčem podobném diskutuje v návštěvní knize), ale ještě s tím chvíli počkám. Mám totiž takové tušení, že se tento sraz uskuteční při příležitosti mnohem významnější, jako je třeba .... no nebojím se to říci koncertu Iron Maiden. Ne že bych byl skálopevně přesvědčen o jejich návštěvě v ČR, ale pravděpodobnost jejich účasti na nějakém evropském festivalu je vdost vysoká (nelíbil by se Vám třeba MOR s IM? :o). Každopádně zopakovat si akci "Fans On Tour", tentokráte třeba do zahraničí, by také nebylo k zahození. Co říkáte?

A tak mi dovolte uzavřít tohle krátké povídání slovy klasika:

Oficiálně prohlašuji sezónu 2008 za skončenou

Oficiálně prohlašuji sezónu 2009 za otevřenou!

(sirhup 1.1.2009)

 

K tomu nelze nic dodat, mějte se krásně a těším se na setkání s Vámi .... matii

 

13.8.2008

Ohlédnutí II.

     Konečně! Konečně se mi podařilo prokousat tou horou e-mailů a záplavou fotografií ať už ze setkání členů CFCIM či přímo z EDENu. A to je čas, kdy mohu v klidu usednout za klávesnici a sepsat své dojmy ze dne D, který (nebojím se to říct) více či méně změnil naše životy. Recenzí na pražský koncert Iron Maiden si skrze NET přečtete dost a dost a popisování celé show by bylo tak trochu nošením dříví do lesa. Však jste to většinou viděli na vlastní oči. Rád bych pojal tuto část deníku tak, aby volně navazovala na záložku OHLÉDNUTÍ za ostravským koncertem z roku 2007, tj. pohledem mým. Snad se Vám bude líbit a do některých záležitostí vnese alespoň trochu světla.

     Vstávám po téměř probdělé noci. Ačkoli předpověď zněla "od západu ubývání oblačnosti", déšť vesele bubnuje na okno a z předpovědi si pranic nedělá. Zapínám televizi a ujišťuji se, že je opravdu 8.8.2008. Dopravní situace ve "Snídani s Novou" mě ujišťuje, že vše co se mohlo stát špatného se stalo: "Na dálnici D8 mezi Teplicemi a Prahou leží převrácený kamion přes celou šíři vozovky, tvoří se kolony a doprava je odkláněna ...". "Mno snad to odklidí", říkám si a po rychlé kávě spěchám na nádraží pro Hriciho. Nádražní parkoviště se opravuje - vjezd zakázán, už se ani nedivím a parkuji o několik ulic dál. Naštěstí hrici přijíždí načas a vyrážíme směr Praha. Rozhodujeme se, zda najet na dálnici, či dopravit se do hlavního města po staré silnici. Dálnice vyhrává, ale po pár kilometrech uvízneme v avizované koloně. Naštěstí se všechna auta více či méně vlečou a objížďka není tak dlouhá. Vykukuje slunce a já si říkám, že se to už snad obrací. Mé přesvědčení trvá až do chvíle, než dorazíme k parkovišti P+R v Ládví. Je plné. Necháváme auto v sídlišti a vyrážíme směr Hlavní nádraží. Akorát včas, díky zpoždění v koloně a hledání parkování se naše rezerva smrskává na minimum.

     Na "hlaváku" se díky upozornění na žloutenku z předchozího dne snažíme ničeho nedotýkat, dokonce ani hladový hrici nenajde odvahu zakoupit si něco k jídlu v rychlém občerstvení. Vycházíme ven a na jedné z laviček vidíme Benyho s Bednišškou. Staří známí z FoT 2007 nás vítají a jak čas ubíhá, objevují se další známé tváře. Původně jsem počítal, že se nás před "hlavákem" sejde okolo dvaceti. Tento odhad vezme zasvé, když se z útrob nádraží vyvalí skupina z Kutné Hory. Nastává všeobecný ruch podobný chaosu. Vítají se známí a rozvíjí se diskuze co dál. S hrůzou si uvědomuji, že stále nemám potvrzen ten pivní stan ve Strašnicích, neb telefon uvedený na stránkách je nedostupný. Dvacet lidí by se vešlo do nějaké bližší hospůdky, ale současný počet se pohybuje mezi 30-40 už teď. Děláme několik fotek a vyrážíme metrem do Strašnic. Ujedeme však jednu stanici, když si hrici uvědomí, že nemá batoh. Okamžitě se vrací zpět a my pokračujeme dál. Čím více se blížíme, tím víc trnu, zda bude stan na místě a otevřen. Při východu z metra se mi uleví. V dálce přes ulici jsou nějaké stany vidět. Je jedenáct dopoledne a my přicházíme k pivním stanům. Před vstupem nás vítá banner "Otevřeno od 11:00hod". Stejně jako loni u pokladny mi spadne kámen ze srdce, až to zaduní.

     Prostředí je velice pěkné. Vnitřní prostory i zahrádka jsou dost velké, aby pojaly i větší skupinu lidí. Personál nejdříve nechápe, co se děje, ale jak jsme zaznamenali, ihned povolávají posily z řad grilovačů a kuchařů a snaží se nečekané návštěvy využít. Jejich vstřícnost je velice příjemná, zvláště když později pustí do repráků "Rock in Rio". Okamžitě rozvěsíme vlajky a nastává všeobecné seznamování. Velmi nás potěšila i skupinka kluků ze Slovenska kolem Peka20. Vše probíhá naprosto ideálně, když tu přijde blesk z čistého nebe. Vedoucí nám oznamuje, že u Ostravy vykolejil vlak, prý je 10 mrtvých a okolo 100 zraněných. Radost střídá úlek. Snažíme se dovolat Kačbeth, která vede skupinu jedoucí vlakem z Ostravy, ale ta nebere telefon. Následuje snaha zjistit co se vlastně stalo, ale ani informace z internetu přes telefon nám moc nepomůžou. Po několika nekonečných minutách přichází SMS od Kačbeth, že jsou již v Praze a v pořádku. Všem se značně uleví. Zhruba po čtvrt hodině doráží i tato část Czech Fan Clubu Iron Maiden. I když bylo dopolední setkání plánováno jakožto předpříprava před srazem, jenž měl následovat ve 14:00 hod před samotným stadionem, ukazuje se, že právě tato sešlost bude zřejmě tou největší. Hodíme do sebe nějaký ten oběd a nastává dělení. Ještě poslední hromadná fotografie (je vskutku parádní ... na záložce HOME) a kdo chce vyráží s naší půlkou fanclubu pěšky směrem k Edenu, zbytek zůstává v zahradní restauraci ve Strašnicích.

     Jak se blížíme ke stadionu, potkáváme stále víc a víc fandů Iron Maiden a mezi nimi také spousty známých tváří. Již na začátku tohoto deníku jsem si řekl, že raději nebudu nikoho jmenovat, protože jak se znám, určitě bych na spoustu fajn lidiček zapomněl. Jak se dalo předpokládat, u stadionu samotného se všechno rozdrobí a zůstane jen hrstka lidí, které dotáhnu až ke vstupu do hotelu, kde máme domluvenu schůzku s paní Jolanou Feiferovou z Live Nation. Ta, ač se snažila, nemohla z důvodu zaneprázdnění kapely při jejich krátkém programu v Praze zajistit osobní setkání s Brucem, nicméně alespoň předala náš dárek k jeho padesátým narozeninám, český hokejový dres s číslem padesát na zádech, nápisem DICKINSON a věnováním od českých fandů Iron Maiden. Nastává čekání na otevření bran stadionu, které každý tráví po svém. pro jistotu vyvěsíme vlajku CFCIM vedle vchodu "Stání u podia". Ještě několik lidiček se přihlásí, ale každý už se věnuje přípravě na vpuštění do útrob stadionu. Pořadatelé nás nechají čekat ještě o hodinu déle, než tomu bylo v případě Metallicy. Žádné tlačenice jako v Ostravě, žádný "mlýnek na maso", pořadatelé zvládají vše s velkým přehledem a nedá se vytknout takřka nic. Pásky opravňující ke vstupu před pódium si můžeme vyzvednout již na ochozech a nemusíme se tlačit někde dole, přímo u vstupu do daného sektoru. Kdo zažil Ostravu ví, o čem mluvím. Dokonce ani boje o první lajny nejsou tak divoké jako jindy a vše probíhá v klidu.

     A tady bych malinko odbočil. Někdy začátkem roku jsem se konečně (vím že jsem ostuda) přihlásil do Official Fanclubu Iron Maiden (rozumějte toho anglického) a zaregistroval se do soutěže HCW. Pro ty kdo dosud neví o co jde: Jedná se o soutěž, které se mohli zúčastnit členové tohoto FC a jejíž výherci se dostali na jedno pódium s Iron Maiden a to právě při songu "Heaven Can Wait", kdy si mohli zazpívat chorál ve střední části písničky. Docela jsem na to zapomněl, neboť šance výhry byla minimální. Zhruba týden před koncertem jsem obdržel soukromou zprávu z FC. Srdce mi zabušilo. Otevřu box se zprávami a koukám, koukám .... nová zpráva má název HCW! Snažím se počítat do deseti, ale zvědavost mě přemůže ... "Klik" .... "Congratulations ..... blablabla" .... "Uááááááááá!!!!". "Je to domááááá!!!". Běhám po bytě jak smyslů zbavený. A dokonce si mohu vzít sebou i kamaráda. Rozmýšlím se dlouho, ale nakonec padne volba na hriciho. Napadá mě ještě nejméně dvacet jmen, komu to věnovat, ale snad se na mne nezlobíte, že má volba byla taková, jaká byla. Hrici mi v začátcích velice pomohl (stejně jako spousta z Vás). Zprávu mu sděluji až den před koncertem. Také to nemůže vydýchat a spolu s podpisem od Steva Harrise, který získal den předem, to je pro něj překvapení jak hrom. Podle instrukcí máme pasy opravňující ke vstupu do zákulisí obdržet v pokladně.

     Fajn, hned po druhé hodině naběhneme do pokladny, ale tady nic nevědí. Prý se máme zeptat později. Abych nezapomněl, ten hriciho batoh na "hlaváku" byl už pryč, ještě že ten šťastlivec měl vstupenku a další důležité věci v kapse. Ve čtyři pokus opakujeme, se stejným výsledkem. Kolem páté se brány Edenu otevírají a my začínáme být nervózní. Naštěstí volá paní z EMI records, že má pro nás pasy, až prý budeme u pokladny číslo dvě, máme jí zavolat mobilem. Okamžitě naběhneme k pokladně a zkoušíme zavolat. Bohužel, takové množství mobilních telefonů a telefonátů místní síť neunesla a zkolabovala. Čekáme nekonečné minuty a pak uvidíme vedle pokladen známou tvář. Slečna, či paní s obálkami v rukou je nám povědomá. Až později si uvědomím, že je to Pavla Štípková, která loni mluvila v televizi o tom, že Nickovi dali k narozeninám čokoládovou mičudu a kopačky. Dostáváme krásné zelené pasy (viz fotka), instrukce a po pozdravení několika známých spěcháme do útrob stadionu. Podle instrukcí se máme dostavit hned jak začne "Rime Of The Ancient Mariner" na pravou stranu bariéry oddělující "Stání u podia" od zákulisí. Není kam se tlačit a tak prohlížíme stánky s "merchandise". Dost drahá trika proti Eddies Megastore, jediné co stojí za to, jsou modrožluté šály za 350Kč, které jsou okamžitě vyprodány. Plakáty za 150Kč také moc na dračku nejdou. Pomalu scházíme dolů, poslechnout si Salamandru. Před pódiem je oproti jiným koncertům vážně volno. Co by za to dali na Ullevi, stát deset metrů od "stage" bez mačkání. Salamandra si vede slušně, ale je vidět, že jsou jisté problémy se zvukem. To však nevadí fandům v kotli, aby si salamandří set užili. Po krátké přestavbě je tu Lauren. Škoda, že kromě sexy ohozu, nepředvedla oproti ostravskému vystoupení téměř nic nového. Pozadí na pódiu a upozorňování na její nové CD české fandy heavy metalu moc nebere. Aplaus je mnohem menší, než u Salamandry. Mezitím se stačil stadion slušně zaplnit.

     Stání u pódia houstne a my potkáváme stále více lidí s pasy HCW. "Sakryš kolik nás tam vlastně bude?". Odhadujeme to na čtrnáct lidí. Užijeme si úvodní blok i s hořícíma kabelama, zapálenýma od pyrotechniky. Kromě několika opilců, snažících se evidentně poprat s kýmkoli či alespoň způsobit vlny, je vše OK. Janick na nás neustále z levé "předprsně" střílí kytarou a my si vychutnáváme celou show z bezprostřední blízkosti, byť z boku. Jako třetí přijde na řadu "Revelations" a Brucovo věnování obětem vlakového neštěstí. V tu chvíli si ještě neuvědomujeme, jak hrozné to bylo. Vše přijde, až když se doma dostaneme k internetu, či televizi. Ještě pár hitovek a najednou je tu patnáctiminutovka "Rime Of The Ancient Mariner". Klepu hricimu na rameno a celkem bez problémů se dostáváme k boku hrazení. Najednou si uvědomuji, že před "Heaven Can Wait" je ještě "Powerslave" a my přijdeme o dvacet minut show a dvě pecky. Do zákulisí jsme vpuštěni bez problémů, ale nestačíme se divit. Už na rampě je připraveno zhruba dvacet lidí seřazených do dvojstupu. Přichází k nám člen ochranky neuvěřitelných rozměrů, asi dva metry na výšku a ramena antického diskobola . "Vlajku odložit, nefotit, nedotýkat se, všechny věci si odložte sem!", ukazuje na jednu z přepravních beden, s výrazem naježeného pitbula. Zalapám po dechu a ještě jednou se pro jistotu zeptám ... "Ani vlajku nemů...", "Ne!", zavrčí pitbull a maže na horní část rampy. Odkládáme s nelibostí všechny věci. V zákulisí je naprostá tma. Po chvíli si naše oči zvyknou a my můžeme během dvaceti minut čekání sledovat cvrkot okolo. Tak jestli si myslíte, že se všechno balí až po show, jste na omylu. V zákulisí se nepotřebné a použité komponenty ihned rovnají, ukládají do beden a ještě během show odvážejí. Ale to není všechno, jak hrici jistě potvrdí, personál s materiálem doslova utíká, přičemž bedny sjíždějí z pódia po nakloněné rampě, někdy tak rychle, že je personál ani nestíhá zadržet. To vše v naprosté tmě, maximálně za svitu blikající hlavové svítilny. Minuty ubíhají, začíná "Powerslave" a planoucí "firewall", zpoza kterého Bruce vstupuje na pódium je zezadu opravdu gigantický. Ještě jednou se odhodlám zeptat pitbulla na vlajku, ale div mne nezakousne. Začíná HCW a nás konečně vpouští na "horní palubu", čili hned za plachty oddělující vstup na pódium. Vše přesně organizováno na vteřiny. Z této části si pamatuji jen to, že se mě hrici neustále ptá "Jak dlouho ještě?". Pak mi přiloží mou ruku na své srdce .... tep má asi 200 :o)). Bojím se, že zkolabuje. Sám na tom nejsem o moc lépe, ale vše si nad očekávání užívám. Poslední hraná pasáž a my vyrážíme na podium. Bohužel, jsme mezi posledními a tak chvíli trvá, než najdeme svá místa. Vůbec nevím, kde je hrici, vůbec nevím, kde je kapela. První co mne udeří do očí je les nasvícených rukou, kam až oko dohlédne. Neskutečný pohled! Vůbec nevím co dělám, později si říkám, že jsem musel vyvádět jak blázen, ale ten pohled do smrti nezapomenu. Až neskutečně rychle uběhne naše půlminuta slávy a už se ženeme zpět. Odcházím mezi posledními a potkávám rozesmátého Roda Smallwooda. Poplácá mne po rameni a já prohodím něco v tom smyslu, že to bylo fantastický. Napadne mne, že bych se s ním mohl vyfotit, ale to už nás žene pitbull zpět dolu. Navíc je naprostá tma. Beru vlajku a vracím se omámen zpět. Jako ve snu prožívám zbytek koncertu. Kdo jste tam byl víte, že to bylo strašně rychlé. Snad ještě rychlejší než v Ostravě. Eddie-mumie je fantastický, tři přídavky navrch, kapela naskáče do připravených černých offroadů a jen červené koncové svítilny smutně vykřikují, že už je konec. V Edenu se rozsvěcí a masa lidí se hrne ven. Čekáme na ploše a děláme nějaké fotky. Jak už jsem psal loni, pro většinu z nás, má i tahle chvíle své kouzlo, které si vychutnáváme. Tak zase za rok a půl, říkáme si a připadá nám to, jako bychom se loučili na věky.

   Ale netřeba zoufat, Czech Fan Club Iron Maiden jede dál a na příští rok již máme v předběžném plánu další projekty. Jistě se budeme též setkávat v průběhu roku, při různých příležitostech a na koncertech, jako tomu bylo doposud. Vždyť jde především o to, co máme společné a to je láska k Iron Maiden a heavy metalu vůbec. A prožít opět chvíle, podobné těm v Edenu, ve společnosti kamarádů, za to přeci stojí.

Někdy (doufám, že při Fans on Tour 2009), se na Vás všechny opět těším .... matii

Užívejte zbytku nádherného léta ....  

19.7.2008

Zbývá posledních dvacet dní!

     Pokud sledujete pravidelně ODPOČET, je vám jasné, že jde "do tuhého". Ode dneška za dvacet dní to vypukne! Jako bych zažíval DEJA-VU, neboť přesně vidím, jak jsme šíleli v tuto dobu loni. Letos jsou tyto pocity umocněny o mnoho delším čekáním, které trvalo neuvěřitelných osm měsíců. A opět je tu ta atmosféra, kdy několikrát za den vytahujeme svá trika s příšerkou jménem Eddie, abychom se přesvědčili, zda jsou v bezvadném stavu. Znovu pouštíme na přehrávači Rock in Rio, či jiný koncert Iron Maiden, abychom v sobě přiživili žár, který den ode dne narůstá očekáváním toho vytouženého okamžiku. Jak říká maminka, buď v klidu, ještě se párkrát vyspíš a je to tady.

     Hnán pečlivostí a snahou o dokonalost, spojil jsem výjezd za nákupy do Letňan s testovací cestou do Edenu. Proč testovací? Inu, chtěl jsem si odzkoušet, jak dlouho trvá cesta ke stadionu, kde přestoupit, kudy projít tak, aby v den D všechno klaplo a nenarazili jsme na nějaký dopravní zádrhel, jako je výluka či objížďka trasy MHD respektive jiný problém. A ještě jeden účel tato cesta měla. Dojel jsem pro dárek pro Bruce k jeho padesátinám. To bude chtít nový odstaveček ...

     ..... Vím, že tu byla spousta návrhů, ale panovala mezi nimi dosti vysoká roztříštěnost názorů, která mne zrazovala od jakýchkoli aktivit. Co se líbilo jednomu, zas nevyhovovalo druhému. Vzal jsem tedy odpovědnost na svá bedra a rozhodl se pro variantu národního hokejového dresu s číslem 50 a jménem na zadní straně. A co mne k tomu vedlo? Nejsilnější argument byl ten, že bychom mu měli dát něco, co nedostává na jiných koncertech a zároveň by to mělo vyjadřovat naší národnost a Czech Fan Club Iron Maiden. Když padla varianta uvítání ED FORCE ONE na letišti, okruh dárků se zmenšil o ty, které jsou nutné předat osobně. Zbývaly tedy tři možnosti: letecká kukla, dres FoT a národní dres. Na mnoha fotkách je Bruce focen s podobnou leteckou kuklou, jaká byla v plánu a tedy tato možnost také padla, neboť dávat mu něco, co již má  bylo zbytečné. Rozhodnutí padlo na jeden z dresů. Nakonec jsem přistoupil k variantě národního hokejového dresu, neboť dávat mu dres s motivy Iron Maiden a logem CFCIM by bylo podle mne tak trochu nošení dříví do lesa. Navíc podle všeho si Bruce na nošení věcí s logem IM moc nepotrpí. Vím, že se v této variantě velmi angažoval hrici, tak snad se nezlobí za ten promarněný čas. Aby ten národní dres nezůstal anonymní, bude k němu zavěšena malá, zalitá kartička s věnováním od Czech Fan Clubu Iron Maiden k narozeninám, samozřejmě v angličtině. A tady je opět úkol pro bystré mozky: Zkuste vymyslet (samozřejmě v češtině) nějakou vtipnou hlášku, která se bude vztahovat třebas k padesátinám, nebo zrovna k České republice či lednímu hokeji. Za všechny návrhy, které můžete psát do návštěvní knihy předem děkuji. Zároveň jsem zvolil levnější variantu dresu (neznačkový), abych zbytečně netahal peníze z kapes členů CFCIM, neboť i v tomto případě (stejně jako u vlajky), se můžete podílet na jeho financování symbolickou padesátikorunou. Další variantou byl podobný dres, sice značkový (NIKE), jenže o dva tisíce dražší. I tentokrát budou jména všech přispěvatelů zveřejněna. K pokrytí nákladů tentokrát stačí 21 přispěvatelů. Nerad bych, abyste to brali jako nutnost, pamatujte co jsem psal posledně. Rád bych, aby ti, kdo tu padesátikorunu pošlou, ji odeslali s pocitem a hrdostí, že přispěli na dárek pro BD a mohli si do budoucna říct: "Pamatujete, jak jsme tenkrát hodili na podium (předali) ten český dres? Byl jsem jeden z těch, kteří ho nechali vyrobit. Takže kdo bude mít zájem, číslo účtu i adresa, kam můžete "pajdu" poslat zůstává stejná, kdo ji nemáte, napište na e-mail a já vám je jak jen to bude možné pošlu.

     Teď k samotné cestě. Nebudete tomu věřit, ale žádný zádrhel nenastal. Do stanice metra Flora jsme se dostali bez problémů, na výstupu zahnete vpravo "označení BUS Vršovice" a hned u východu je zastávka autobusu č.136, nicméně v opačném směru. Přejdete silnici (nemůžete zabloudit) a ze zastávky naproti pojedete 4 stanice do zastávky "Slavia", v autobuse se vše hlásí jako v metru. Jakmile vystoupíte, po levé straně uvidíte stadion Eden, který síše připomíná luxusní hotel, což také ve skutečnosti je. Přejdete silnici lávkou (pamatujte si ji, bude o ní řeč) a jste přímo u stadionu. vchody pro stání u podia jsou přímo proti lávce a ve stejném místě na protější straně stadionu.

     Teď k té lávce (nadchodu). Hned jak jsem ji uviděl, bylo mi jasné, že tady musí vzniknout extra fotografie CFCIM. Takže vylezeme na ní vyvěsíme klubovou vlajku a na pozadí stadionu nás někdo zespoda vyblejskne. Vhodná místa pro sraz CFCIM jsou zrovna u místa, kde se z lávky schází, či u stožárů McDonaldu vedle vchodu "stání u podia" (viz fotky), ale zřejmě to uděláme tak, že se dohodneme až na místě a zkrátka vyvěsíme vlajku, u které se všichni sejdeme. Cestování z centra Prahy ke stadionu trvá zhruba 30-40 minut v závislosti na tom, jak zrovna jede MHD, ale nebojte, autobus č.136 jezdí na Slavii každou chvíli.

     A jestli Vám někdo říká, že nosit triko Iron Maiden tři týdny před koncertem a malovat vidličkou u nedělního oběda do bramborové kaše hlavu Eddieho je dětinské, nevěřte mu, neboť my víme své ...

Krásný zbytek víkendu a příjemné čekání na den D Vám všem fandům Iron Maiden přeje .... matii

30.6.2008

Něco o WEBu a přípravách na Eden

     Jistě jste si všimli, že náš WEBík doznal několika zásadních změn. Tou hlavní je změna domény. K tomuto kroku jsem se chystal prakticky od začátku roku, nicméně to bylo rozhodování nelehké. Jakou vybrat adresu? Ponechat původní WEB v činnosti, nebo jen přesměrovat návštěvníky? Jak to dopadlo vidíte sami. Jeden těžký úkol mě ještě čeká, a to obměnit rozsáhlý a propracovaný bannerový systém, který doposavad odkazuje na starou doménu. A co mě k tomu přimělo? Především fakt, že stránky kerda.eu začaly jak mnozí víte, zhruba před rokem a půl, jako rodinné a v průběhu času se stejně jako akce Fans On Tour, metamorfovaly na Czech Fan Club Iron Maiden. Z návštěvnosti 10-20 návštěvníků za den, je to díky Vaší přízni desetinásobek. Ta nejdůležitější změna stránek však přijde po ukončení SBIT World Tour, respektive někdy v průběhu podzimu. A tou změnou bude restrukturalizace a změna designu. Jak už jsem avizoval, budou odděleny sekce věnující se Iron Maiden a českému heavy metalu. Už mám nějaké nápady v hlavě, ale v souvislosti s touto vizí mám na Vás jednu prosbu. Pokud bude mít někdo z Vás zájem, podílet se na tvorbě a hlavně spravování stránek ironmaidenfc.cz, rozmyslete si to a dejte vědět, neboť na jednoho je to docela dost velká porce. Vezměte si jen dovolenou. Nechat chátrat 14 dní stránky bez aktualizace by bylo trestuhodné. Ono po skončení tour už nebude tolik zpráviček, ale přeci jen něco "prosákne".

     A koho budu potřebovat? Především by se hodil schopný angličtinář, který by čas od času přeložil krátký článek, nebo rozhovor. Také mi prosím napište do guestbooku Váš názor na to, zda do nové struktury zabudovat "klasické" sekce, jako Diskografie, Sestava, Historie a podobně. Pokud jste pro, byly by to tuny materiálů, které by bylo potřeba od nějakých schopných lidiček předpřipravit v textové formě. Samozřejmě budou vítáni i externí spolupracovníci, kteří jako doposud budou zásobovat WEB zajímavostmi všeho druhu. Celkově bych to viděl na tým 4-5 kmenových spolupracovníků a několika externích přispěvatelů. To je moje vize pro letošní rok.

     V době kdy chybí do "velkého svátku" ani ne 40 dní zůstávají stále viset otazníky nad organizací a průběhem onoho dne, na který se tak všichni těšíme. Popravdě zatím je vše nejasné a mám obavy, že budeme nuceni spíše improvizovat, neboť pořádající agentura je doposud skoupá na jakékoli informace, či spíše se všechno bude upřesňovat na poslední chvíli. Kontaktoval jsem taktéž letiště Praha, které se k celé záležitosti staví tak, že je to vůbec nezajímá. Navrhl jsem jim dokonce, že bychom si zaplatili vstup do prostoru poblíž stojánky, kam bude ED FORCE ONE zajíždět. Reakce? Nic takového není možné, pohybujte se pouze ve volně přístupných prostorách. Každopádně ať to dopadne jakkoli, zhruba za týden bude zařazena speciální záložka věnující se pouze organizaci okolo pražského koncertu Iron Maiden (doprava, časy, sraz FC atd.). Když už mluvím o srazu, původně mě napadlo objednat nějakou restauraci, ale s tím jak členové přibývali jsem tuto možnost zavrhl. Proto pokud někdo nedostane lepší nápad prozatím počítám se dvěma srazy. Jedním  na staré Ruzyni, kde bude s největší pravděpodobností ED FORCE ONE přistávat (bude upřesněno) a druhým poblíž stadionu, nicméně to musí být dostatečně brzo, aby stihli ti, kdož budou bojovat o první lajnu zaujmout slušnou startovní pozici. Vaše názory na tuto záležitost rovněž uvítám v guestbooku. No, už jsem toho naplkal dost, takže prozatím ... UP THE IRONS!

matii

3.6.2008

Ahoj lidi!

     No vidíte, nedávno jsem tu psal o červnu jako nejoblíbenějším období v roce a najednou je tady. Tento měsíc by se také dal označit, jako měsíc probouzení se ze zimního spánku. Rockeři a metalisté vylézají ze svých slují a skrze obráceně zavěšené kříže a pentagramy u vchodu mžourají na nebe, cože to narušilo přítmí jejich kobek. Netrpělivě oblékají slavnostní zbroj a dychtivě vyrážejí za nejbližším kovovým zvukem, třepajíce řepou, jakoby z ní chtěli vyklepat poslední zbytky zimního splínu a depresí. A není se čemu divit. Vždyť taková smršť rockově-metalových koncertů a festivalů, jako se chystá letošní rok, nemá obdoby. Nelze jmenovat vše, určitě bych na někoho zapomněl, ale pojmy jako Iron Maiden, Metallica, Judas Priest, Kiss, Linkin Park, Paul DiAnno, Glenn Hughes a další naznačují, že se naše republika stává tradiční a pravidelnou zastávkou pro všechny tyto legendy a pryč jsou ty časy, kdy byl v českých zemích považován "člověk metalový" za ohrožený druh. Ba právě naopak. Jestliže jsem loni touto dobou psal o nástupu punku mezi mládeží, pak letos vypukla metalová horečka. Starší ročníky vyrážejí na koncerty skupin, které po propadu  v devadesátých letech opět plní stadiony desítkami tisíc diváků a mladí si nenechají ujít show o kterých slyšeli pouze z vyprávění svých otců.

     Iron Maiden jsou názorným příkladem toho, jak triumfální je tento rok cesta metalu skrze již zatuchlé vody rapu, techna a kdovíjakých odnoží  rádoby hudebních stylů. Vyprodané haly a stadiony po celém světě jsou důkazem toho, že pravý muzikantský um a kvalitní zpěv v živé podobě, se narozdíl od elektronické hudby a mluveného slova, považovaného za umění, nikdy neomrzí. Navíc Steve&spol. letos splnili sen mnoha fandů, kteří nemohli být, ať už z politických, či jiných důvodů,  přítomni jejich slavné World Slavery Tour a vyrážejí na turné po USA a Evropě s plnou parádou, včetně pyrotechnických efektů, neskutečné světelné a pódiové show, korunované příchodem krále králů BIG EDDIEho v podobě legendární mumie. V prostředí nově postaveného stadionu v Edenu to bude nezapomenutelný zážitek. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, něco podobného zažívají mnozí z Vás, neboť na pořadu večera je koncertní premiéra na tomto stadionu v podání legendární Metallicy.

     A co na to český fanda v "nevkusném triku" s Eddiem na prsou, jak jsem se z nedávno linkovaného článku dozvěděl? Vůbec si nepřipadá jako případ pro módní policii a maskota svých idolů nosí hrdě na prsou všude kde se dá a připravuje se pilně na "Velký svátek", jenž nastane 8.8.2008 tak, aby až Iron Maiden dorazí do Prahy, dal jasně najevo, že toto je země metalu zaslíbená!

Věřím, že za něho mohu považovat každého z Vás a klukům z Londýna ukážeme, jak vypadá pořádný kotel.

matii

10.5.2008

Průvodce metalovým davem, aneb kam se vrtnout, když jdu na koncert poprvé

     Zkušení harcovníci a návštěvníci všemožných heavy-metalových koncertů jistě mávnou rukou, ale pro toho, kdo jede letos na Iron Maiden do Edenu poprvé, nebo pro ty, kteří doposud seděli v hledišti a chystají se tentokrát nasáknout atmosféru kotle, se může jednat o neocenitelné rady. Tedy, rozdělme si stadion na dvě základní části stání a sezení. Každou skupinu lze pak rozdělit na podskupiny, přičemž mezi podskupinami sezení, není až zas tak markantní rozdíl, jako když si stoupnete do první lajny nebo na  konec kotle. Dejme se do toho.

1.STÁNÍ:

     Není stání jako stání. Začněmež stáním u podia. Tento prostor se vyznačuje vysokou koncentrací tzv. ultimate fans, neboť většina zde přítomných cítí potřebu býti tomu kterému idolu co nejblíže. Samozřejmě se doporučuje shlédnout na internetu dostatek videí a klipů z živých vystoupení a to v případě, že považujeme za ten svůj TOP idol konkrétní osobu a nikoli celou skupinu. Například pokud jsem zažraný fanda Janicka Gerse, nestoupnu si vlevo (čelem k podiu), protože i když se během vystoupení členové skupiny po podiu dlouhém několik desítek metrů pohybují, většinu času stráví právě ve svém prostoru, konkrétně u Janicka na pravé straně podia z pohledu diváka. Velikost prostoru a počet osob je variabilní a závislá od tzv. "nenažranosti" pořádající agentury.

1.A. První lajna (někdy se říká brázda) - K dosažení a především udržení této mety je zapotřebí nejen velká fyzická kondice, ale také notná dávka štěstí. K prodrání do první lajny je potřeba se připravit již několik hodin před koncertem. Pokud nemáme to štěstí a nejsme vybráni předem, jako zrovna letos v případě IM nebo třeba KISS, bude nutné svést o toto lukrativní místo tvrdý boj. Odstraňte ze svého oděvu veškeré visící části jako přívěšky, řetězy atd., protože je velká pravděpodobnost, že budou v davu servány. Svůj pitný režim v daný den pečlivě upravte (ideální příprava neexistuje), neboť počítejte, že strávíte několik opravdu dlouhých hodin bez možnosti použití WC, ale také pití. Buď budete žíznit, nebo držet obsah měchýře co to dá. Ani jedna varianta není příjemná. V momentě, kdy opustíte těžce vybojovanou první lajnu z jakéhokoli důvodu, není návratu zpět. Na stadionu buďte již kolem poledne, prostory vstupu zmapujte a vyberte nejvhodnější místo. Velmi vhodné je domluvit se s několika kamarády a při vykonávání potřeby či nákupu tekutin si držte místo. Po otevření bran je všechno dílo náhody. I když proniknete do prostoru stadionu mezi prvními, čeká vás sprint po schodech a další kontrola u vstupu do sektoru "Stání u podia". Pokud i zde máte to štěstí a projdete (v Ostravě prošlo jen pár prvních a ostatní valící se dav odnesl dost stranou), zaberte u zábradlí místo blíže ke středu, protože počítejte, že o místa se bude bojovat a tlaky Vás mohou posunout až o několik metrů do strany. Následuje několikahodinové tlačení, kdy se lidé z druhé lajny snaží prodrat dopředu tím, že vytvoří jakýsi klín mezi slabšími články lidského řetězu. Pokud i toto vydržíte, máte vyhráno. Své idoly uvidíte z nejkratší možné vzdálenosti a máte velkou šanci chytit na konci vystoupení i nějaký ten suvenýr, či být na profifotografii z koncertu. Nedoporučuje se do tohoto prostoru chodit osobám s klaustrofobií, fyzicky slabším, jelikož tlaky jak ze strany, tak i zezadu, kdy se na vás navalí několik desítek lidí a vše držíte svým břichem na kovovém zábradlí, jsou obrovské. Určitě neberte do těchto prostor děti!

1.B. Druhá až čtvrtá lajna - Vcelku zde platí vše, co bylo řečeno o lajně první, jen ty tlaky zde nejsou tak velké a lze se sem v průběhu koncertu soustavnou a usilovnou prací prodrat ze zadních míst. Nicméně i zde je potřeba počítat s nedostatkem "životního prostoru", kdy jsou na vás ze všech stran navaleni lidé. Samozřejmě i tady je velká pravděpodobnost chycení suvenýru v podobě potítka, trsátka atd. možná ještě větší než vepředu.

1.C. Pátá až desátá lajna - I zde je možnost něco si chytit, i když ta se zvyšující se vzdáleností od podia značně klesá. Prakticky do začátku hlavního představení zde máte možnost dojít si na WC nebo pivo s párkem. Vyznačuje se do poslední chvíle před začátkem show slušnou volností pohybu. Avšak POZOR! Skrývá jedno velké nebezpečí. Díky částečné relativní volnosti většinou v tomto prostoru vznikají během prvních dvou songů tzv. vlny. Velice neoblíbené jsou u žen či dospívající mládeže. Nikdo pořádně neví, jak vznikají a také, proč se po druhé písničce již nevyskytují. Vše zřejmě souvisí s prostorem. Stačí, aby na boku jeden podnapilý divák zavrávoral a strčil do vedle stojícího. Ten se zřejmě opře o dalšího a dalšího. Faktem je, že vlna udeří nečekaně, jako by do vás narazil automobil, přičemž nemáte možnost pohybovat nohama. Důsledkem je vaše navalení na souseda. Vlna končí v místech, kde je prostor, buď poražením a pošlapáním člověka, který to nečekal, nebo jeho útěkem do strany, to v případě, že si dával pozor. Zde je asi nejkritičtější místo a možnost zranění. Pokud vlny přežijete ve zdraví, vězte, že po druhém songu se již neobjeví. Zřejmě si každý najde svůj "skákací" prostor, nebo zkrátka toho zúčastnění mají plné zuby a dávají si větší pozor. Názorná ukázka "megavln" je na DVD Rock in Rio při úvodním Wickermanovi, kdy tisíce lidí putují několik metrů vlevo a pak zas naopak. Čím větší je dav, tím déle vlny trvají. Naštěstí již pořadatelé na stadionech používají protiskluzový koberec, takže pravděpodobnost zranění, natož ušlapání, jak tomu bylo v Donningtonu 88 při GnR na bahnitém nerovném podkladu je minimální. Jestliže vlny ustojíte fyzicky i nervově, máte moc pěkné místo pro pozorování celé show.

1.D. Konec a strany stání u podia - Moc pěkné místo pro tzv. fajnšmekry, kteří upřednostňují pohodlí a možnost dojít si i během koncertu pro pivko, nebo na WC a ještě mít dostatek prostoru a slušnou dohledovou vzdálenost. Osobně nechápu, proč se někdo tlačí vepředu "stání", když může ze stejné vzdálenosti v pohodlí sledovat vystoupení vzadu "stání u podia". V Ostravě to vyřešil stylově Mára, když si sebou vzal polystyrenovou kostku jako stoličku pro lepší výhled.

Druhý typ vstupenek na stání má klasický název "STÁNÍ". Většinou se jedná o fandy, kteří buďto nestihli zakoupit vstupenku "stání u podia" předtím, než se vyprodaly, nebo zkrátka netouží za vyšší cenu stát o pár metrů vepředu, případně se tlačit.

1.E. Stání - Skupinu stání shrnu pod jeden bod, protože až na to, že od přední části dozadu její hustota řídne v přímé úměře k množství prodaných vstupenek, platí pro ni většinou to, že se v ní můžete celkem slušně pohybovat, přičemž stačí přijít na stadion až před otevřením bran, neboť až na vyjímky se zde nikdo nikam netlačí a necpe. Vhodné pro mládež a ženy, stejně jako skupina 1.D., kteří netouží po "lidském mlýnku na maso", ale zároveň si chtějí užít atmosféru skandujícího davu a pro muže, kteří nevydrží bez piva a které unavuje dlouhé stání před samotným začátkem. Zkrátka hodíte dřep na protiskluzovou podložku a je to. Stání je také o mnoho levnější než výše uvedená skupina vstupenek.

2.SEZENÍ:

Místa k sezení využívají hojně jak rodiny s dětmi, tak lidé, kterým dlouhé stání nedělá zrovna dobře a necítí potřebu klepat řepou pět metrů od podia a dokazovat tím Stevovi, jak moc jsem pro Iron Maiden zapálený. Ale pozor, najde se zde i skupina tzv. vychutnávačů. Často se jedná o lidi, kteří si celou pódiovou show vychutnají včetně efektů a netouží po tom, aby je zpocený mladík na zádech ovíval alkoholickými výpary. Valná část sedících diváků je z řad lidí, kteří na podobný koncert jdou poprvé a neví co by mohli od stání čekat. Mnozí z nich při dalším vystoupení zakupují vstupenky na stání a vrhají se do šílícího davu pro načerpání neopakovatelných zážitků pošlapání, pozvracení, ušpinění, ale také prožití jedinečné atmosféry kotle. 

2.A. Lukrativní sezení - Většinou se jedná o místa Platinum a Gold, kdy divák chce být co nejblíže, ale vše si vychutnává v sedě. Tyto vstupenky jsou většinou nejdražší z celé škály a místa bývají zastřešena. Často se obecenstvo v těchto sektorech nechává strhnout a v okamžiku, kdy celá show graduje vstává a aplauduje ve stoje.

2.B. Ostatní sezení - Jestliže skupina vstupenek 2.A patří mezi nejdražší, pak tato série je naopak z těch nejlevnějších. většinou se zde poslouchá zvuk za sledování velkoplošných obrazovek, protože vzdálenost od pódia je značná. Často tato část stadionu nebývá zakryta střechou (není případ Edenu). Osobně jsem na tomto místě nikdy nebyl, takže zážitky nejsou. Každopádně pro určitou skupinu lidí mají i tyto místa svou cenu. Obě "sezení" pak mají jednu značnou výhodu a to, že si kdykoli můžete odběhnout a vrátit se přesně na to své místo, samozřejmě za předpokladu, že máte lístek na sedadlo.

Hezký víkend a ať si to své nejlepší místo v Edenu vyberete co nejlépe.

matii

27.4.2008

Ahojky,

   Teda řeknu Vám, začal jsem ten deník pěkně flákat. Vše souvisí s nástupem jara a touhou neustále něco podnikat. Naposledy to byl již dlouho dopředu avizovaný koncert Miloše DODO Doležala v pražském Kainu. Moc pěkné vystoupení přimělo několik členů CFCIM k dalšímu setkání. Škoda jen, že vše probíhalo ve čtvrtek, jinak mohla být účast daleko masivnější. Trochu stranou zatím ponechávám plánovaný týden (měsíc) s tetováním motivů Iron Maiden. Ne že by se nedal zorganizovat, ale podle reakcí a odpovědí je zřejmé, že naše roztříštěnost po celé republice a vhodnost toho kterého termínu je opravdu případ od případu zcela jiná. Proto ponechávám vše, včetně výběru motivu, studia i času, na Vaší individuální úvaze. Každopádně každý takový počin pokud možno zdokumentujte a pošlete do galerie. Klidně můžete udělat takovou malou minisérii několika fotek, aby bylo vidět, jak tyto výtvory vznikaly. Jen upozorňuji, pakliže se rozhodnete nechat se tetovat, ne dvakrát, ale stokrát rozmyslete co a kam chcete zvěčnit. Je to zásah do Vašeho vzezření na celý život a nerad bych, abyste později litovali chvilkového pobláznění. To, že si máte vybírat zavedená a sterilní tetovací studia, Vám snad nemusím ani připomínat.

   Další věcí na kterou mně přicházejí dotazy, je již dříve zmiňovaný dárek pro Bruce Dickinsona k jeho padesátým narozeninám. Něco už jsme s Vlastou Firmanem načali při vysílání Radia Beat (Večírek s Iron Maiden). A tady je jeden zásadní problém. Zřejmě až do doby těsně před koncertem, nebudeme mít definitivní jistotu, zda se podobné předání dárku podaří uskutečnit. Kapela odpočívá po první části SBIT World Tour a s největší pravděpodobností do doby, než započne letní evropská část, nebudou bližší podrobnosti ohledně příletu a organizace na 100% potvrzeny. A proto se Vás ptám. "Byli byste ochotni vymyslet a přispět na nějaký dárek pro B.D. i za cenu, že by se mu ho na letišti nepodařilo předat?". Nějaké návrhy tu už padaly, 50 druhů piv, nebo zajímavý nápad s fotbalovým trikem s číslem 50 atd. atd. Problém je, že Bruce přiletí s Bruce Air z Varšavy dopoledne po večerním koncertu v polské metropoli a hned večer vystupuje v Edenu. Okamžitě po koncertu odlétá ED FORCE ONE zpět do Anglie. Připočítejte si tiskovku, dobu na relaxaci, proto času na podobné aktivity nebude mít zrovna nazbyt a protlačit se do jeho programu bude sakramentsky těžké. Na druhou stranu nějaké kontakty tu jsou a pokud by to vyšlo, jednalo by se pro všechny zúčastněné o nezapomenutelný zážitek. Dejte mi prosím vědět, jaký máte názor. Také by se podle finanční náročnosti musela uspořádat sbírka podobná té na vlajku, jelikož Czech Fan Club Iron Maiden je bezpříspěvkový. Zkusím dát hlasovat.

Krásný týden Vám přeje

matii

3.4.2008

Ahojky,

     Tak jsem si dnes představoval, jak na Vás budu dělat ramena s novým tričkem a jak v něm zapózuju doma v obýváku. Chtěl jsem ve Vás vyvolat ty nejtemnější pudy, abyste slepě záviděli a pukali netrpělivostí. Ale spravedlnost zapracovala a jsem na tom momentálně hůř jak vy. Ale všechno popořádku.

     Již minulý týden započalo vybírání plateb za objednaná trika a opět mi nezbývá, než Vás pochválit. V současné době je vybráno zhruba 90%, zbylé platby jsou buď na cestě, nebo dorazí co nevidět. Hned v pondělí jsem po domluvě zaplatil zálohu 50% firmě, která má vše na starosti. Platba dorazila v úterý odpoledne a hned ve středu se začalo intenzivně pracovat na přípravě výroby. Přiznám se, že vůbec netuším jak složité je připravit všechny šablony a síta, nicméně dnes okolo 11:00hod jsem dostal informaci, že mohu přijet do výrobny domluvit a odsouhlasit "triko na zkoušku". Už jsem o něm psal, každopádně když už jsem si dal tu práci a vše se snažil zajistit tak, aby se Vám za Vaše peníze dostalo té nejlepší možné kvality jak materiálu, tak i práce, určitě bych si neodpustil udělat nějakou školáckou chybu v závěru a nechat vyrobit něco, co neodpovídá našim představám. Čili, ve dvanáct jsem vyvedl Šemíka ze stáje (tedy ED FORCE ZWEI z hangáru) a klusem vyrazil do Práglu. Pamatujíc na slova jedné písně, která praví "Pražákům těm je tu hej, ti nikam nezablouděj" a nemaje navigaci, vzal jsem sebou Vladii. Řeknu Vám, kam se hrabe GPS. Něco málo přes hodinku precizní navigace a stojím kdesi před halou, ve které se vše realizuje. Už chybělo jen to: "Jste v cílové lokalitě, děkujeme za bezpečnou jízdu".

     Po vstupu do přijímací kanceláře, upoutala mou pozornost připravená bedna plná černých triček značky Adler. Tak to budou jistě ta naše. Hned vedle jsou další a další bedny plné nejrůznějšího textilu. Velice příjemný a ochotný pán mi ukazuje všechny možné ukázky jejich práce. Řeknu Vám, oči mi přecházely a dodnes jsem vůbec netušil, co všechno lze dneska vyrobit pomocí potisku. Důkladně jsem prohlédl Adlery (skutečně byly pro nás) a řeknu Vám, kvalitka hned na první omak. Dvojité šití a pěkně "tlustý" materiál. Ty se jen tak nerozpadnou. Ale teď to hlavní. Naše trička na zkoušku. K mé velké lítosti se vyrábějí tak, že se nejdříve všechny stroje nastaví a zkalibrují pro přední potisk a poté se vyrobí celá várka. Teprve potom se operace opakuje s nastavením rukávového potisku. Takže triko na zkoušku je prozatím jen s předním potiskem, tudíž si ho nemohu odvézt domů. Buhehééééé ! Roním slzy jak krokodýl. Ještě větší. Když ono je tak náááááááááááááááááááááááááádherné! Pokud jste již dopředu skoukli fotečky tady okolo (kliknutím je lze zvětšit), pak nedosahují ani 50% nádhery jak vypadají ve skutečnosti. Všimněte si, jak je ta bílá trochu mázlá. Ta odráží blesk z foťáku, neboť barva je lehce třpytivá, ale nebojte, žádné pouťové cinkrlátka, opravdu decentní třpyt. A to jste ještě neviděli tu červenou!!! Stál jsem nad tím a koukal a koukal, jak když dítěti ukážete dárek na Mikuláše s tím, že ho dostane až na vánoce. Pán koukal významně na hodinky, neboť už měl jít domů. Tak jsem tam ty krasavce nechal a s těžkým srdcem se vrátil domů. Výrobu jsem potvrdil, takže se začne potiskovat zřejmě ještě dnes odpoledne a zítra ráno přední potisk. Příští týden přijde řada na rukáv, balení a odeslání. Počítám, že vše bude hotovo nejpozději koncem příštího týdne. Hned jak dodávka dojde, pošlu Vám toho Vašeho krasavce co nejrychleji domů. Jen doufám, že se v něm vyfotíte a obohatíte tak galerii o další super fotky.

Ať už je to doma .... matii

18.3.2008

Ahoj lidi !

     Dnes nečekejte nějaké metalové povídání, toho bylo v poslední době dost a dost. Vlastně bych chtěl dnes pomocí klišé "návrat ke kořenům" nasměrovat deník trochu jiným směrem. Nerad bych Vás přecpal metalem natolik, aby se Vám začal zajídat a tak mi dovolte, napsat dnešní deník v duchu, v jakém jsem ho před více než rokem (to to letí...) započal. To jest sepsat to, co se za ten čas co jsem tu ani neškrábl vlastně událo.

Začalo jaro

     Teda ještě ne podle kalendáře, ale celá příroda jakoby čekala na nějaký povel, kdy to všechno vypukne. Doufám, že stejně jako já, vnímáte ty drobné změny a maličkosti, které nám zlepšují náladu uprostřed všedního upracovaného dne, kdy člověka potěší třebas jen to, že když uprostřed chumelenice (viz dneska) rychle naskočí do auta zjistí, že i přes vůkol panující "čínu" má sedačky krásně vyhřáté od sluníčka, které vykoukne jen občas, snad jen pro tento jediný účel. Stromy a jejich pupeny připomínají sprintera zakleknutého v  blocích, připraveného vyrazit hned, jakmile vydá příroda startovní výstřel. Zvláště poslední sobota byla opravdu vyvedená. Obloha vyfoukaná z předchozích dní byla modrá jak v Itálii, což našinec ocení, neboť velká část severních Čech leží v kotlině mezi Krušnými horami a Českým  středohořím, ideálním to prostředí pro inverze všemožného druhu. Však Vám, kteří pocházíte z Ostravska nemusím nic popisovat. Takže hned ráno využil jsem příznivé klimatické situace a jal se páchat hygienu na Edovi (rozuměj ED FORCE ZWEI). Pokud nevíte o co jde, doporučuji přečíst deník z 12.2.2008. Dveře dokořán, rádio pořádně nahlas a z repráků co jiného, než metal. Kolemjdoucí důchodci sice hartusili, ale to mi nijak nebránilo užít si krásného dopoledne. A bylo to znát. Kolem poledního vypadal ED, jakoby právě sjel z výrobního pásu v Mladé Boleslavi.

     Odpoledne jsme pak naplánovali s Vladii procházku skorojarní přírodou na hrad Doubravka, kde se bude v srpnu, týden před "Velkým svátkem" konat fest "Rocková svatba", jehož se zúčastní výkvět severočeské HARD & HEAVY scény. Spojil jsem tak příjemné s užitečným, neboť jsem potřeboval nafotit panorama a nějaké detaily pro připravovanou grafiku týkající se právě této akce (plakáty, WEBík atd..), dokud příroda nezakryje tuto dominantu Teplic nádhernou zelení. Po prvním strmějším stoupání lesní pěšinou jsem málem vypustil duši: "Uf musím začít trochu trénovat". Záchrana přišla v podobě betonové cesty, po které se šlapalo již mnohem lépe. Odměnou nám byl nádherný pohled na panorama Teplic a Krušných Hor (někde tu je fotka). Takže to byl začátek jara, jak ho vnímám.

     A vůbec. Máte v roce svůj oblíbený nebo neoblíbený měsíc? Naprosto nesnáším únor. Zima se vleče a přestože se jedná o nejkratší měsíc v roce, pro mne je tím nejdelším. Naopak miluju červen. Už se dá nosit letní oblečení a dny jsou příjemně dlouhé. Červen vnímám asi jako pátek. Všechno začíná. Všechno je ještě před námi. Celé krásné léto je na samém začátku a stejně jako pátek startuje báječný víkend, červen je tím nejkrásnějším obdobím v roce, neboť nejenom samotný prožitek léta, ale také fakt, že vše je za dveřmi, mi dělá velice dobře. A jak je to s Vámi? Co vůbec v tomto období děláte, krom toho, že chodíte do práce (školy). Dejte vědět do guestbooku pokud budete mít náladu, třebas co jste dělali, nebo na co se v nejbližší době chystáte. Neboť nejen metalem živ je člověk a bylo by škoda směřovat všechen smysl svého žití pouze tímto směrem. Užívejte jara a v červnu, který tu bude, ani se nenadějete si vzpomeňte na tento deník a vychutnejte ten okamžik, kdy všechno pěkné začíná.

matii v šíleně sentimentální náladě 18.3.2008    

28.2.2008

Máme vlajku !

   Čemu jinému bych asi měl věnovat dnešní deník, než této významné události. Kromě fantastických záběrů z příletu ED FORCE ONE do Costa Ricy a vůkol panující euforii, to je téma číslo jedna. Jak asi víte, cesta k jejímu vzniku nebyla lehká, ale nakonec se nám to podařilo! Říkám záměrně nám, protože bez Vaší pomoci by podobný projekt asi těžko dosáhl úspěchu. To, že se tak velké množství lidí dalo dohromady, aby za přispění symbolickou padesátikorunou dali vzniknout něčemu tak fascinujícímu, jako je vlajka Czech Fan Clubu Iron Maiden, si zaslouží obdiv. Je zkrátka vidět, že to s Iron Maiden myslíte vážně a stejně, jako v mém případě, se britská metalová legenda stala součástí Vašeho každodenního života. Už jen to, že kouknete na stránky kerda.eu je důkaz.

     Ale zpět na začátek. Když jsem hledal zhruba před rokem logo pro naši akci, tenkrát ještě několika málo jedinců, samozřejmě jsem počítal s motivem Eddieho. Ale spíše jsem tíhnul k symbolu z let Powerslave, než AMOLAD. Sice tu byl můj ranný výtvor, na který si možná skalní vzpomenou a jenž jsem snad i z nostalgie zařadil na konec DVD Fans on Tour z Ostravské akce, ale ten rychle vzal za své. A jelikož nejsem zas tak zdatný grafik a především si netroufnu na nějaké kreativní výkony (viz propadák s posledním logem), svěřil jsem vše do rukou zkušeného grafika TIMXe (občas vystupuje pod nickem 152, ale raději se drží v anonymitě). Ač velice mladý, je zkušeným harcovníkem v oblasti moderního designu. Mimo jiné se v současnosti podílí na kolekcích textilu pro mladé, firmy Kingwear, nebo se stal, dá se říci dvorním designérem snowboardové firmy WESTIGE pro kolekce 2008/2009 a zřejmě i 2009/2010. Kdo se v oblasti snowboardů pohybujete, tak Vám asi tuto firmu nemusím představovat. Už jsem viděl hotovou kolekci pro příští rok a můžu Vám, fandům tohoto zimního sportu doporučit, šetřete prašulky, ty prkna budou stát za to. Minulý týden byly vidět na veletrhu v Praze a vzbudily oprávněnou pozornost. Takže TIMX v souladu s heslem "V jednoduchosti je síla" pocákal Eddieho virtuální krví, poškrábal a zacákal jeho vizáž, přihodil atraktivní font a logo Fans on Tour (dále jen FoT), jak se původně Czech Fan Club Iron Maiden jmenoval, bylo na světě. Jak prozřetelné. Dneska bychom horko těžko drtili detailní kresby Dereka Riggse do křivek.

     Další z lidí, kteří se významnou měrou podíleli na historii FoT a na kterého nesmím zapomenout je heavy metalový fanatik hrici. Ještě mám v paměti jeho cestu z června loňského roku, kdy vyrazil rovnou ze školy, jestli se nepletu na Kabáty a stále ještě se školní taškou, kterou si nestačil odložit doma, pak s náma do Ostravy. Tím tahem, kdy nespal několik desítek hodin byl nakonec tolik unaven, že mi na zpáteční cestě usnul na rameni. Vše je zdokumentováno, takže kromě DVD FoT je možné prohlédnout si fotky v sekci "Ohlédnutí", konkrétní fotografii pak ZDE. Hrici byl vlastně tím startérem, který řekl pojďme a udělejme klubovou vlajku a trička. Sám jsem se do podobných akcí nehodlal pouštět, takže si vše naložil na svá bedra. A jelikož nás tenkrát ještě nebylo tolik co dnes, nemaje finanční prostředky, ujal se výroby vlajky klasickým způsobem. Zakoupil barvy, sbalil prostěradlo, či co to bylo a vlajku vyrobil stylem "Made in Home". Nutno říci, že se vyvedla skvěle a v Ostravě nás velice dobře reprezentovala, když si ji několikrát vzal do hledáčku kameraman, takže se objevila na velkoplošných obrazovkách. Hned jak ji v Praze na hlaváku vybalil, zaznělo sborové Wooow! Nakonec pak velmi úspěšně realizoval výrobu klubových triček, za což sem mu dodnes vděčný, jelikož to triko má mezi ostatními jedinečné postavení a dá se říci, že díky královské péči vypadá stále jako nové, i když ho dost používám na různé akce.

     Myšlenka vyrobit originální vlajku CFCIM se vlastně zrodila automaticky s vyhlášením turné "Somewhere Back In Time" a jen zesílila s avizováním pražského koncertu. Ale byl tu jeden problém. K tomu, abyste mohli takový obrázek vytisknout ho potřebujete zvětšit. Jenže to není tak jednoduché. Pokud ho zvětšíte klasickým způsobem, začnou se vám v ohybech tvořit hrany způsobené zvětšením jednotlivých pixelů (bodů). Proto potřebujete vše převést do křivek, což je něco jako matematický model, kdy se obrázek nezvětšuje na základě barevných bodů, ale jeho obrysy se vypočítávají tak, aby v jakékoli velikosti byly vždy krásně ostré a držely tvar. To znamenalo, že když se kouknete na logo, musel se překreslit obrys každé malé kapičky či cákance. Díky Mosesovi ze stránek Vitacitu, se nám to po menších problémech s kompatibilitou systémů podařilo. Ještě jednou, díky za to Ivo!

     No a pak už jen zbývalo vybrat finanční hotovost, s čímž nebyl díky Vaší zapálenosti pro Iron Maiden větší problém. Upřímně, počítal jsem, že se peníze sejdou daleko později a i když ještě něco málo chybí, je to super, že jste ten náš symbol vzali vážně, takže se mohla jeho výroba realizovat včas. Poslední poděkování pak patří firmě BP Bohemia za perfektně odvedenou práci.

Hezký večer .... matii

12.2.2008

Eddie Žije!

   A nemyslím tím to okřídlené rčení, že žije v našich myslích a srdcích. Myslím tím, že žije fyzicky. "Ale nééé!" Vašeho protivného souseda, který svým zjevem a vrásčitým obličejem připomíná maskota Iron Maiden po lobotomii, pohřbení zaživa, exhumaci a zásahu blestem ve stylu "Live After Death" tím také nemyslím. Tak schválně, kdy jste poprvé uviděli postavičku Eddieho? Vzpomenete si na to ještě? Kdysi v roce 1986 měl někdo ve škole německé Bravíčko, kde byla reportáž o tour "Somewhere In Time" a Ed vyfocen jako cyborg v podobě, v jaké se objevuje i na letošní celosvětové koncertní šňůře. Bruce před ním pózoval v bleděmodrém "véčku" (rozuměj pulóvr) a světle hnědé dlouhé vlasy my splývaly přes ramena. To byl první okamžik, kdy jsem ho uviděl ("myslím Eddieho. Achjo, tady aby jeden pořád něco vysvětloval"). A věřte nebo nevěřte od té doby mne provází po celý život, aniž bych si to nějak uvědomil. Šklebil se na mne nejprve z LP desek. Obal "Live After Death" jsem studoval a překresloval do školních sešitů snad tisíckrát, takže ještě dnes bych ho dokázal popsat a po svém překreslit i poslepu. Hořící domy, hřbitov, stromy klátící se ve větru, všechny ty drobnosti jako byla kočka se svatozáří v čele s monstrem vstávajícím z otevřeného hrobu a po provedené lobotomii znovu ožívající pod úderem blesku, trhající svá pouta.

   Jeden čas můj pokoj připomínal doslova obludárium a stěny vyzdobené plakáty z doby "SSOTSS" jako byly motivy "The Evil That Men Do" nebo "The Clairvoyant" či "Can I Play With Madness", děsily za nocí příbuzné, kteří u nás v onom pokoji čas od času přespávali. V té době, ač se to zdá neuvěřitelné, bylo artefaktů s motivem Iron Maiden tak málo, že byly vyvažovány pomalu zlatem. Každý vystřižený obrázek z německého Brava byl uchováván jako relikvie a pokud se někomu podařilo sehnat plakát, byl považován za něco jako poloboha, mezi ostatními metalisty. Po revoluci nastal boom se vším, co se za totality nesmělo, takže se projevil druhý extrém, kdy všeho bylo tolik, že už nemělo cenu to sbírat a s nostalgií jsme vzpomínali na časy, kdy jsme jeden obrázek Eddieho či třeba Kissáků schovávali v penálu a pečlivě střežili, aby se ani růžek neohnul. A poté přišel internet, který vše převrátil vzhůru nohama a přinesl to, po čem jsme toužili i to co jsme nenáviděli, až do našich domovů. Hry, hudbu, náboženství, války, reklamu, zpravodajství, filmy a spoustu dalšího, na co si jen vzpomenete jste měli doslova na dosah ruky. A Eddie je tu zas a zas. Šklebí se na nás z monitorů, z LPíček se přesunul na CD a DVD, ale stále žije. Možná je teď ten pravý čas připomenout si, jak je popisován v knize "Run To The Hills:

"Kdo neviděl koncert Iron Maiden na vlastní oči, nemůže pochopit to, co je hmatatelně zjevné nám, kteří jsme se na ně byli podívat, a sice to, že Eddie, nesmrtelná duše Iron Maiden, jasně symbolizuje věčně mladého, šťastně nekompromisního ducha jejich hudby. Bez ohledu na věk, Eddie představuje tu část našeho nitra, která nikdy nepřestane milovat hlasitou, živou, divokou rockovou muziku, která nikdy necouvne a nebude se schovávat před nepřízní osudu a která se nikdy nevzdá naděje, že někde v budoucnu nás ještě čekají lepší časy... Proto dnes Eddie již nepatří ani Dereku Riggsovi, ani Rodu Smallwoodovi, ani Stevu Harrisovi. Patří nám všem."

   Tečka. K tomu nelze nic dodat, nic doplnit, líp to již nemohlo být vyjádřeno. A jak je to s tímto symbolem Iron Maiden dnes? Je na tom lépe než kdykoli v historii. Alespoň u nás doma je doslova dalším členem rodiny. Tak třeba na zdi visí jako kalendář, pod TV ve formě DVD a CD, každý den ho vidím v zrcadle. "Nééééééé zase špatně". To nejsem já, jen ho mám vytetovaného již drahně (to je slovo co?) let na ruce. O tričkách s tímto motivem snad ani mluvit nebudu, nosil bych houby do lesa, nebo jak se to říká. O kanceláři v zaměstnání ani nemluvím, připomíná spíše heavy metalový klub, než seriózní pracoviště (viz fotka). (kliknutím si můžete fotku zvětšit ... koukněte na kámen pod monitorem, vypadá jak hlava Eddieho a mám ho tam jako talisman pro štěstí již několik let).

   A teď se objektem jeho zájmu stal náš rodinný automobil. S příchodem Metal Hammeru se mi také dostaly do ruky samolepky. "Waahůůůůů!!!". A ne jen tak ledajaké, Ed vedle Eda. Ale kam s nimi? Nalepit na stěnu v obýváku ... hm to už je moc. "Ale co auto?". Po zevrubné prohlídce mého miláčka jsem se zklamáním usoudil, že zvenčí nic lepit nebudu, tam by moc dlouho nevydržel a uvnitř je celý interiér z plastických tvarovaných hmot, takže by samolepky nedržely. "Buhehééé" ... uprostřed pláče si všímám zpětných zrcátek. Osušuji krokodýlí slzy a zkouším si to představit. Jedete si stotřicítkou po dálnici a chcete předjet kamion, který se před vámi vleče jak lenochod. Kouknete do zrcátka, zda vás něco nepředjíždí a ... on se tam na vás šklebí EDDIE !!! Hm vladii je proti, neuspěju ani s nápadem polepit aspoň to malé kosmetické zrcadélko zabudované ve sluneční cloně spolujezdce. "Buhehééé!", opět roním slzy jak krokodýl. Nakonec na to vladii přijde. Jediná hladká plocha v kokpitu je víčko popelníku před "šaltrpákou". "Jůůůů!", vybírám toho nejhezčího Edíka co drtí v zubech nápis Iron Maiden a s pečlivostí filatelisty zakládajícího si do sbírky nově nabytého "Modrého Mauricia", lepím na předem očištěnou plochu. Výsledný efekt je nad očekávání krásný. Toto již není obyčejný automobil, je to bytost. Věren tradici naší rodiny, kdy každý automobil měl své jméno, musím i toto pojmenovat. Teda on již jméno má, ale uznejte, že "Zlatý Šemík", jak se doposud jmenoval, není jméno důstojné jeho nynějšího vzhledu. Hm, ale jaké jméno mu dát? Chtělo by to něco stylového. Jaképak copak, Bruce má svůj ED FORCE ONE, takže tě křtím na matiiho "ED FORCE ZWEI" ... (čti "ed fórs cvaj")

   tady je matii ... 12.2.2008 16:27 ... krásný den

27.1.2008

Všehochuť ... aneb od každého kousek, Němec by řekl Eintopf ...

     Víte, že se nám počátkem února přiblížilo jedno významné výročí? Za pár dní, přesně 6.2.2007 tomu bude rok, co Iron Maiden oznámili své vystoupení v Ostravě. Den nato, jsem do tehdy rodinných stránek, zařadil sekci Iron Maiden. Že sekci? No jasně! Mezi virtuálním létáním a dceřinným Sonicem (to je ten ježek z videoher), se to opravdu vyjímalo :o). Ani ve snu mě nenapadlo, že za rok budu provozovat něco takového, jako je Iron Maiden Fan Club. Rozhodoval jsem se tenkrát, zda jet do Ostravy autem či ne a přemýšlel o tom, že pokud bych do něj sehnal tři lidi, nemusela by se cesta zas tolik prodražit. Jak to dopadlo asi většina z Vás ví, spíš to opakuji pro ty, kdož přišli k Fans on Tour v poslední době. Proto název stránek kerda.eu a ne třeba ironmaidenfc.eu, nebo něco podobného. Ještě asi dva měsíce fungovaly stránky v této podobě, i když nutno podotknouti, že Iron Maiden vytlačili nejprve Sonica (chudák ježek) a následně i virtuální létání. Možná, že pamětníci naší akce si na ty webovky vzpomenou. Byly nejprve barevné jak papoušek (děsně se mi to líbilo) a vedle obrázků Bruce a spol. jste se mohli kochat videem, "jak ve Focke Wulfu trefit letištní radar". Od dubna pak muselo ustoupit i to a stránky najely ve své červeno rudé podobě, jak je asi všichni znáte z "Fans on Tour 2007 - Road to Ostrava". Již za dva měsíce, počátkem dubna, bylo ze tří lidí do auta 43 do vlaku a Fans on Tour v plném běhu. Když si pak zpětně přečtete konec první části matii deníku, uvidíte jak urputně jsem se po koncertu v Ostravě bránil dalším aktivitám, neřkuli založení Fan Clubu. No a vidíte, nikdy neříkej nikdy, jak mi vzápětí po rozjetí modré verze stránek kdosi napsal. A to dnes už dokonce plánuji, co se stránkama po pražském koncertu. Ale nechte se překvapit ...

     A jak je to s Vámi lidi? Už opadlo to počáteční nadšení? U nás doma teda vůbec ne, spíš to vypadá na ještě hektičtější rok, než loni. Nebojte, jak přijdou první jarní dny, obléknete ta svá metalová trika a vyrazíte do ulic ukázat, že heavy metal v českých zemích na ústupu rozhodně není. Ba naopak. Jak to tak sleduji, tak dokonce i u nás, na severu Čech, kde tradičně "chcípnul rockový pes" a od počátku devadesátých let, se kromě teplického Kabátu nedovedl nikdo výrazněji prosadit, se začíná něco dít. Ať už to je metalový Vidock, který má našlápnuto neskutečným způsobem, nebo ústecký Black Jack, bílinský Grock, či rocková Bestila a další, všichni tihle kluci do toho začínají dupat a pořádně tlačit na pilu. Rockovo-metalová éra je tu zpět a to bez debat. A nejen v České Republice, ale po celém světě. Turné těch nejznámějších metalových kapel jsou tu zas a to v takovém počtu, jaký z posledních let nepamatujeme. Iron Maiden, Metallica, Judas Priest, Helloween, Gamma-Ray, Led Zeppelin, Glenn Hughes, ještě aby se probudili ze zimního spánku AC/DC a bude to dokonalý. A to samé platí u nás. Arakaini zažívají nový vrchol, Kreyson se vrátil, dokonce i DODO začíná pomalu koncertovat, takže pro fandu metalu naprostá nirvána. Co víc si můžeme přát?

     A teď to nejdůležitější : V PÁTEK TO VYPUKNE !!! Sedmiměsíční "Somewhere Back In Time Worl Tour" započne koncertem v indické Mumbai. Konečně uvidíme, s jakou se Steve & spol. vytasí. Většina z nás, je asi zvědavá na scénu, která by podle předpokladů  měla asi tak trochu připomínat MIX motivů z Alb Powerslave, Somewhere In Time a Seventh Son Of A Seventh Son. Ale nechme se překvapit. Skupina také slibuje zveřejnění přesných příletů ED FORCE ONE tak, aby jej fanoušci z té, které země nepropásli. Nicméně i kdyby to tak nebylo, máme v záloze důležitý kontakt na Řízení letového provozu Praha-Ruzyně, takže o svého Eda nepřijdete. Jen aby nepřiletěl v noci, nebo někdy nad ránem, to by bylo pouze pro ultimate fans. Ale za ten zážitek by to určitě stálo. Dokážete si představit přivítat Iron Maiden třeba ve tři ráno? No nevím jak pro Vás, ale pro mne osobně by to byl nezapomenutelný okamžik. Představte si to, celý tým včetně skupiny vystupuje z letadla, prochází halou, teplá srpnová noc se vznáší nad ztichlou Prahou a venku najednou naše skupinka v tričkách Czech Fan Clubu Iron Maiden se svou zástavou začne skandovat "Maiden! Maiden!". To je takový můj tajný sen pro letošní rok. Potkat někoho z "mejdnů" tváří v tvář a nedejbože se s ním ještě vyfotit. No uvidíme jak nám to půjde.

Pamatujete na ten e-mail co jsem o něm psal o pár řádků výše? "Nikdy neříkej nikdy" ... matii

14.1.2008

Ahoj lidi,

     Protože nastává další "období sucha", jak říkám nedostatku informací z tábora Iron Maiden a nehodlám plnit sekci novinek dalšími a dalšími obrázky ED FORCE ONE, které si stejně prohlédnete na "ofišl" webu, nezbývá než chopit se pomyslného virtuálního pera a do meziobdobí před započetím "Somewhere Back In Time World Tour", napsat příspěvek do matii deníku. V poslední době se nám pěkně rozrostla záložka s "oldies" fotkama a přibylo i jedno skutečně raritní video z oné doby, takže mi dovolte to zkompletovat a věnovat dnešní příspěvek dvěma vzpomínkám na dobu konce osmdesátých let minulého století. Starší ročníky si zavzpomínají a ti mladší uvidí, že není všechno tak, jak vám vyprávějí rodiče a chleba tehdy nebyl chlebovější a máslo máslovější, čímž chci říct, že mládež je dnes naprosto stejná, ani horší, ani lepší než v té době.

     První vzpomínka je věnována koncertu skupiny Arakain, který proběhl někdy ještě před vydáním legendárního alba "Thrash The Trash", ale určitě to bylo poté co vyšel singl "Rockmapa", neboť si živě vzpomínám, jak jsme pěli "Amadea" společně s Alešem Brichtou. Tenkrát ještě tvořily repertoár kapely dnes už památné hity, jako "Gladiátor", "Jáma a kyvadlo", "May Day", nebo třeba "Symfonie pro elektrický křeslo". Jakýsi činitel kulturního odboru KSČ, či jak se tenkrát ty úřady jmenovaly, sháněl do tehdy nově postaveného "Domu Kultury v Teplicích" (DK) populární zpěváky a kapely, které by dostatečně reprezentovaly socialistickou kulturu, ale zároveň naplnily na tehdejší poměry celkem dost velký sál DK. Jestli to byl úmysl nebo ne nevím, ale kdosi mu poradil, že existuje jakási mladá, progresivní skupina Arakain, která plní koncertní sály po celém Československu. Co už dotyčnému nebylo sděleno, že se jedná o heavy metal, toho tehdy nejhrubšího kalibru. A tak ji milý činovník zařadil do programu DK, mezi různá filharmonická tělesa a zpěváky pro generaci tehdejších padesátníků.

     Občas k nám sice zavítaly kapely typu Olympic, Elán nebo třeba Turbo, ale tato vystoupení se konala z pochopitelných důvodů na zimním stadionu. Pamatuji si na ten den, kdy jsem uviděl na plakátu DK i Arakain. Bylo to něco jako zjevení a dalších čtrnáct dní se mezi metalovou mládeží nemluvilo o ničem jiném. "Slyšel si to? Arakain v kulturáku?". "To jako v koncertním sále? A to u toho budeme sedět? To je nějakej kec". Ale nebyl, den se se dnem sešel a předvečer koncertu byl tady. Koncertní sál DK byl dlouho dopředu vyprodán tím způsobem, že pořadatelé vedle novotou vonících polstrovaných sedaček přidali židle až ke stěnám, takže nebylo téměř možné procházet okolo. V heavy ohozu jsem upaloval ke kulturáku, třímaje v ruce vstupenku na níž stálo: "ARAKAIN Dům kultury Teplice, koncertní sál, řada 4, sedadlo 12". Škoda, že se nedochovala. Hned u vstupu do sálu nastal zmatek. Trhač vstupenek ve fraku!!! nechtěl nikoho vpustit, dokud nebudeme společensky oblečeni. Po chvíli dohadování, kdy hrozilo, že dostane pořádnou nakládačku, podlehl přesile a začal vpouštět. Mít tehdy u sebe foťák, měl bych snímek do oldies za všechny prachy. Zarostlé "máničky" v okovaných bundách seděly v nádherném, novém koncertním sále a čekaly, jak to všechno asi dopadne.

     Nebudu vás napínat, dopadlo to skvěle. Úderem osmé přišel na pódium obtloustlý uvaděč v naprosto sněhobílém obleku a pravil: "Máte se dobře?!" .... nechápavé pohledy ..... "Máte se fajn?!" ..... o co mu jde? ..... "Tak k vám přijel Arakain!!!" a kapela vtrhla na pódium. Už si nepamatuji, co byla úvodní písnička, tuším "Žádnej metal", ale my jsme seděli jak přikovaní, jelikož nebyla možnost jak se dostat k pódiu. Samozřejmě i tenkrát bylo naší snahou dostat se co nejblíže kapele, ale do strany to nešlo a navíc v uličkách byly přistavěné židle. A tak jsme první song strávili vsedě neschopni pohybu. Aleš Brichta to tenkrát vytušil a hned při začátku druhé písničky zařval něco jako "Tak co je s vámi?!" a jakoby startovním výstřelem vypustil řvoucí stádo býků. Nejprve se zvedli kluci v první řadě, asi za vteřinu ti, co seděli po krajích na židlích a hnali se k pódiu. "No přece tam nebudeme poslední?!" A tak jsme to vzali nejkratší cestou, čili po opěradlech těch krásných polstrovaných sedaček přímo za nosem. Trhač lístků s výkřikem zmizel za dveřmi, když uviděl ten dav, skákající z nějaké dvacáté řady. Praskání dřeva a lámání dřevěných židlí tenkrát téměř přehlušilo hrající kapelu. Zbytky těch židlí létaly nad našimi hlavami po celou dobu vystoupení. No dokážete si představit, jak to tam potom vypadalo. Tak takhle nějak se chovala socialistická mládež .. :o))

     Druhá vzpomínka je také přibližně stejně stará. V letním kině "Loučky u Litvínova" se konala akce s názvem "Metalmasakr". Dneska by to byl klasický "Fesťák", čili začátek byl asi v 08:00 ráno a končit se mělo navečír. Z ohlášených kapel si pamatuji na Fata Morganu, Debustrol, Root a tehdy velice mladou a nadějnou kapelu "Serious Music", hrající styl "Napalm Death". Ještě bych od ní možná našel doma kazetu. Komunisti tenkrát neponechali nic náhodě a areál, v jehož okolí (cca 2km) se nesměl prodávat alkohol byl hlídaný armádou, většinou to byli kluci ze Slovenska. Ze zákazu si asi nic nedělal prodavač večerky hned u letního kina, neboť již v 07:00 hod ráno otevřel předzásoben snad dvěma plnýma Aviemi lahváčů. Než otevřelo letní kino, měl vyprodáno. Už nevím, v jakém pořadí kapely hrály, ale hned na úvod nevydržel kordon vojáků hlídající přístup k podiu (dodnes nevím proč to hlídali) a tlačen davem rezignoval. V areálu bylo několik výčepů s pivem a prodejem tvrdého alkoholu, což ostře kontrastovalo s předchozím zákazem. Ono v té době bylo vůbec dost věcí nelogických.

     Systém metalmasakru byl takový, že na boku bylo umístěno asi dvacet krabic ve stylu hlasovacích uren s nápisy jednotlivých kapel a lidé měli vhazovat vstupenky do té krabice, která představovala jeho nejoblíbenější kapelu. Skupina s největším počtem hlasů pak měla získat tehdy slušných 10 000Kč. Všechno ale bylo jinak. Snad to byly ony lahváče, které se vyprodaly ve večerce, snad tvrdý alkohol prodávaný v areálu, faktem je, že minimálně padesát procent obecenstva bylo totálně našrot. Někdo podpálil asi metrovou hromadu papírových kelímků od piva, jehož konzumace byla tak velká, že po celou dobu metalmasakru hořela obrovským plamenem. Poté, co pod několika diváky nevydržela ztrouchnivělá lavička, se ujala skupinka asi třiceti lidí demolice zbytku letního kina. Záhy vzplál druhý oheň, když někdo podpálil hlasovací krabice. Po okolním lesíku se válelo a zvracelo několik desítek individuí a na pódiu se promenádoval frontman Fata Morgány s kápí a hořícím křížem v ruce. Asi čtyři příslušníci VB stáli bezradně u brány, sledujíce tu apokalypsu. Vzduchem létala prodaná LPíčka, jež svým majitelům v podnapilém stavu překážela v pohybu a nad letním kinem se vznášel dým a popel ze spáleného papíru. Kolem jedenácté nastoupila na pódium skupina Root, v čele s Big Bossem a to byl definitivní konec. Za zvuku blackmetalu někdo vyprázdnil do nahrnutého obecenstva pod pódiem obrovskou flašku slzného plynu, načež začala bitka. Jedním okem na které jsem ještě viděl, si pamatuji na nějakého pankáče ležícího na zemi s pěnou u úst a neskutečnou mlátičku, kdy snad mlátil každý každého. Koncert nebyl přerušen, takže nezúčastněný pozorovatel by si mohl udělat představu, jak asi vypadá peklo. Jistě znáte obal alba Iron Maiden The Number Of The Beast, tak takhle nějak to vypadalo.

     Konečně byl koncert přerušen a situace byla příchozími příslušníky VB a rychlé záchranné pomoci stabilizována. Bohužel, pro jednoho diváka již příliš pozdě. Zemřel na udušení, když vypil na ex lahev vodky a odešel do lesa, kde byl nalezen mrtev. Metalmasakr byl po této události okamžitě ukončen. Za pár dní už pak jen v tisku psali o tom, že metalmasakr dostál svému jménu, kdy bilance čítala jednoho mrtvého a asi dvacet hospitalizovaných, většinou se zlomeninou, nebo kvůli zasažení očí chemikálií. Tak to byla socialistická mládež podruhé. Nenechte si zkazit náladu chmurným koncem dnešního matii deníku a užijte si krásné úterý ... matii

31.12.2007

Konec Roku

Ahoj lidi !

Tak takhle vás tu zdravím od února, kdy celá tahle akce započala. Ale že to byl zajímavý rok což? Pamatujete jak jsme tu začali? Jak jsme odpočítávali každých deset dní do ostravského koncertu Iron Maiden a jak jsme hltali všechny ty novinky okolo, počínaje vylepením billboardů a konče třeba oznámením, že je vyprodáno? Jako by to bylo strašně dávno a navíc 6.6.2007 uběhlo jak voda a já, stejně tak asi jako většina z vás, se nestačila ani pořádně seznámit s ostatními účastníky akce Fans on Tour a pět hodin ve vlaku, se díky Einsteinově teorii relativity smrsklo na několik okamžiků. Asi jel ten Eurocity světelnou rychlostí nebo jí podobnou, jinak si to nedokážu vysvětlit. Jistě, přes internet jsme probrali všechno odshora až dolů a nazpět, ale myslím ten osobní kontakt. A tak nám dal osud, se jménem Steve a spol. druhou šanci. A to šanci pořádnou.

V magické datum 8.8.2008 se všichni a doufám ještě hojnějším počtu sejdeme v Praze. Již teď čítá Czech Fan Club Iron Maiden (CFCIM) více než 130 členů. V plánu je setkání ještě před samotným koncertem, neboť jak všichni víme, přímo na podobných akcích to není realizovatelné, zvláště pak, když máme vstupenky do různých částí stadionu. A to bude jediný a nejdůležitější úkol pro členy CFCIM, kteří v Praze bydlí. Vybrat vhodné místo pro setkání. Zatím je vše daleko a výběr místa bude záviset na aktuálním počtu členů a situaci, ale už dopředu si můžete vytipovat určitá místa. Jen abych pak nemusel ohlašovat shromáždění na letenské pláni :o)))) Samozřejmě v plánu je také pro zájemce přivítání letadla IM na Ruzyni. Díky Martinovi z K.H. a jeho kontaktům na řízení letového provozu budeme mít přesné informace o době a místu příletu. Další z plánovaných akcí jsou například výroba vlajky a klubových supertriček CFCIM. Vše bude realizováno v průběhu jara 2008.

A tak mi dovolte, abych poslední den v roce 2007 poděkoval za tu Vaši neskutečnou podporu a zájem, jaké jste akci Fans on Tour věnovali v tomto roce a zároveň Vám všem, oddaným fandům Iron Maiden popřál úspěšný let do roku příštího. Doufám, že nebudete považovat za drzost, když vás nazvu, jak už to tu zmiňoval Apíno, takovou jednou velkou rodinou, se kterou mám tu čest dělit se o část svého života.

... matii

16.12.2007

Metalové Boty

Pamatujete na dobu, kdy se i podle bot rozlišovala mládež na metaláky, depešáky, pankáče nebo třeba veksláky? Nemyslím tím ty týpky, co stáli před Tuzexem a každého kolemjdoucího oslovovali: "Hele vole nechceš bony?", ale ty, kteří nezapadali ani do jedné skupiny hudebních příznivců. Nosili tzv. "placky" (rozuměj mokasíny), bílé ponožky a každý jimi opovrhoval. Asi jako většina z vás jsem patřil do skupiny tzv. metaláků, kteří nosili kotníkové "botasky", ve většině případů Prestige. Věřte nebo ne, ale mým prapůvodním vzorem nebyly české heavymetalové skupiny, ale Iron Maiden. Respektive Bruce Dickinson, jenž mě uhranul svými nejprve "kotníkáči" při koncertě v Long Beach a následně boxerskými botami z "Maiden England". Po pádu železné opony přišel boom a do obchodů se dostalo zboží západních firem a s ním i nádherné kotníkové boty značek Adidas, Reebook, Nike, Puma atd. Doslova ráj pro metalovou mládež. Bohužel, z toho období se mi žádné botky nedochovaly, neb jsem měl bláhově za to, že toto období bude trvat věčně a každý použitý pár letěl do popelnice. A pak najednou šok. Zhruba v polovině devadesátých let zmizel tento druh bot z obchodů stejně rychle jako heavy metal z českých médií. V té době jsem nosil senzační Adidas Torsion Basketball. A nastalo čekání, chození po obchodech, shánění. Jediné "kotníkáče" byly ty, přímo určené na basket, které spíše připomínaly bačkory devadesátiletého důchodce a nedaly se na veřejnosti nosit ani náhodou. A tak ony adidasky sloužily, jak jen to šlo. Na konci 90tých let už byly tak zdevastované, že byly používány pouze jako "sváteční" pro případy, jako byly koncerty Iron Maiden a podobně. Někde tady okolo je máte vyfocené ve stavu, v jakém se nacházejí dnes. Na počátku nového tisíciletí po několika letech potupného nošení nízkých bot přišla záchrana z toho nejméně očekávaného směru. Basketbalové a tedy kotníkové boty, se po heavy metalu staly oblíbenou obuví vyznavačů hip hopu. Na jednu stranu nepříjemné, na tu druhou, "Díky za to!". Ono je to vlastně přirozené, uvědomíme-li si spojení hip hop - USA - černoši -Basketball. Bylo jen otázkou doby, kdy to dorazí k nám. Takže konečně po letech jsem loni sehnal klasické kotníkové boty, které nevypadají jak papuče. Byly to Niky, sice ne úplně podle mých představ, ale dost hezké na to, abych si je koupil. Současně s tím, jsem stále více začal pátrat na internetu, zda i ostatní firmy vyrábějící sportovní obuv se nenavracejí k tomuto trendu. A najednou jako by se s nimi roztrhl pytel, je to tu zpět. Nejprve v USA jsem objevil boty mých snů "Adidas Cobe Bryant Crazy 8". Bohužel nedaly se sehnat nikde v Evropě a dovozní poplatek společně s clem z nich dělal jeden velmi drahý sen. A jakoby se zničeho nic karta obrátila. Iron Maiden ohlásili svůj koncert v Praze a aby těm příjemným překvapením nebyl konec, současně tyto boty začala prodávat jedna pražská hiphopová firma za cenu běžných sportovních bot. Super, následovala rychlá objednávka a mohu vám říct, už jsou doma. Takže doufejme, že stejně tak jako kotníkové boty přišly zpět do obchodů, tak stejně rychle se opět dostane heavy metal a Iron Maiden do českých médií. Přeji vám hezký den ... matii

Spolupracujeme